pondělí 30. června 2014

BSD sockety (nejen) v Pythonu

Rozhodl jsem se využít prostor tohoto blogu i pro jiné věci, než jenom zápisky z výletů po Japonsku. Jelikož už přes dva roky používám v práci jazyk Python pro vývoj low-level záležitostí, tak jsem nabral troufám si říct slušnou řádku zkušeností s chováním některých záležitostí, které by se mohly hodit i jiným programátorům. Mám připraveno několik témat, o kterých chci psát - některá budou specifická pro Python, jiná (jako to dnešní) jsou použitelná nezávisle na zvoleném jazyku nebo operačním systému. Ještě dodám, že v práci používám většinou kombinaci Linux a Python 2.x. Pořád to zní zajímavě ? OK, tak jdeme na první zápisek.

Sockety jsou nesmírně užitečný nástroj, který prakticky hýbe dnešním světem, kdy je všechno online. Jedná se o obousměrné spojení mezi dvěma místy, kde dochází k výměně dat. Ta místa se mohou nacházet na různých stranách zeměkoule, stejně tak jako pouze v různých procesech v rámci jednoho počítače. To dává vašim aplikacím ohromnou flexibilitu - pokud si vyměnujete data pomocí socketu, tak můžete pro začátek obě části aplikace spouštět na jednom stroji. Později, když nároky porostou lze přemístit jednu část na jiný fyzický stroj připojený do stejné sítě a změnit pouze adresy, na které se připojujete. A to je vše, na zbytek kódu není třeba sahat.

Je zde ale řada úskalí, která nejsou zřejmá na první pohled. Ještě horší je fakt, že se většinou neprojevují na jednoduchých "hello world" příkladech, ale jakmile začnete přes sockety přenášet data o větších objemech. Takže vám snad další řádky pomůžou předcházet chybám ve vaších appkách.

Začněme ukázkou přímo z Python dokumentace modulu socket :
# Echo server program
import socket

HOST = ''                 # Symbolic name meaning all available interfaces
PORT = 50007              # Arbitrary non-privileged port
s = socket.socket(socket.AF_INET, socket.SOCK_STREAM)
s.bind((HOST, PORT))
s.listen(1)
conn, addr = s.accept()
print 'Connected by', addr
while 1:
    data = conn.recv(1024)
    if not data: break
    conn.sendall(data)
conn.close()
# Echo client program
import socket

HOST = 'daring.cwi.nl'    # The remote host
PORT = 50007              # The same port as used by the server
s = socket.socket(socket.AF_INET, socket.SOCK_STREAM)
s.connect((HOST, PORT))
s.sendall('Hello, world')
data = s.recv(1024)
s.close()
print 'Received', repr(data)
Fungování by mělo být zřejmé, takže ve zkratce. Server poslouchá na rozhraní '' (což znamená poslouchat na všech možných) na dohodnutém portu. Na metodě accept() se vykonávání zastaví do té doby, než se připojí klient. Po připojení klienta dostaneme pár (spojení, adresa), adresu server vypíše a ze spojení načte data. Ty pošle klientovi zpátky a tohle se opakuje, dokud klient něco posílá. Jakmile nepošle nic, ze smyčky se vyskočí, zavře socket a program končí. Klientská část se připojí, pošle 'Hello,world', načte odpověď, zavře socket, vypíše co přijal a skončí.

Všechno vypadá jednoduše, ale obě části v sobě mají jednu velkou nedokonalost. Jedná se o metodu recv() respektive její parametr. Ten udává, kolik bajtů maximálně vrátí a měla by to být nějaká mocnina dvou, aby to dobře spolupracovalo s bufferem síťové karty. Do teď je všechno OK (string "Hello, world" se určitě odešle i přijme v jednom kuse i na nejvíc exotických sítích).

Ono se ale může dost jednoduše stát to, že recv() vám v jednom volání vrátí pouze část odeslané zprávy. Může to být tím, že se celá už prostě nevejde do jednoho paketu. Protokol TCP/IP, který to interně používá, zaručuje pouze to, že dostanete data na druhé straně ve stejném pořadí, jako jste je na první straně odeslali. Jelikož je socket pouze proud dat, tak nelze spoléhat na začátek nebo konec nečeho, ten v podstatě neexistuje.

Řešení je jednoduché, stačí data opatřit nějakou hlavičkou (o předem známé délce), která určuje, kolik dat za ní následuje. Potom pracujeme se socketem následovně:
  1. Načtu celou hlavičku (délka je předem známa)
  2. Zjistím hodnotu z hlavičky
  3. Načtu přesně tolik bajtů, kolik bylo napsané v hlavičče
  4. Následuje další hlavička...
Tohle dělám prakticky neustále, takže je součástí mojí standardní knihovny tato metoda:
def read_bytes(method, count) :
  """ Reads count bytes using specified method. Ensures that exactly count bytes is read or EOFError is fired

  Args:
    method -- reference to method to call
    count -- byte count to receive

  Return:
    bytearray with data
  """

  barray = method(count)
  if len(barray) == 0 :
    raise EOFError("Connection unexpectedly closed")
  while len(barray) < count :
    barray_part = method(count - len(barray))
    if len(barray_part) == 0 :
      raise EOFError("Connection unexpectedly closed")
    barray += barray_part
  return barray
Prvním parametrem je metoda, kterou chci volat (takže vždycky recv()), druhým je počet bajtů k načtení. Zavolám recv() poprvé a cyklus mi zaručí, že se bude volat tak dlouho, dokud nenačtu požadovaný počet dat. Při každém načtení dat ho přičtu k předchozím a příští volání recv() už dostane jako parametr jenom tolik, kolik zbývá přenést. Jakmile mi recv() vrátí pole nulové délky, tak spolehlivě vím, že se spojení rozpadlo a nic už přes něj nepřenesu (viz. specifikace recv()). I v extrémním případě, kdy by recv() vracelo data po jednom bajtu to bude fungovat. Metodu používám už přes rok, přenesla terabajty dat a nebyl s ní žádný problém (tedy po tom, když jsem věděl, co po ní chci :-)). Hlavičku používám standardně délky 4B a na zakódování/dekódovaní její hodnoty se výborně hodí modul struct. Ale o tom (snad) někdy později.

Dalším úskalím socketu je to, že spolehlivě nejde rozeznat stav, kdy se druhá strana odpojí. Pokud máte otevřené a sestavené spojení, tak nemůžete vědět, jestli druhý stroj (který může být velmi vzdálený) prostě nic neposílá a nebo ho někdo právě vytáhl ze zásuvky. TCP/IP říká pouze to, že se to nakonec někdy dovíte, ale může to trvat dost dlouho. Odhalení tohoto stavu pomůže zkusit něco přes socket přenést - většinou takové volání sendall() nebo recv() - přes uvedenou metodu skončí okamžitě s vyjímkou socket.error nebo EOFError. Jelikož jsou moje servery většinou bezestavové (čili přijmou data a ihned odpoví zpátky), tak stačí volání obou komunikačních metod obalit try/catch na obě uvedené vyjímky a žádné problémy v této oblasti by neměly nastávat.

To je prozatím všechno k socketům, pokud jste to dočetli až sem, tak vám děkuji za pozornost a v komentářích rád uvítám jakékoliv poznámky.

neděle 25. května 2014

Den šestnáctý - Cesta zpátky

A je čas vyrazit zpátky domů. Ráno jsme všichni důkladně zapakovali svoje věci a připravili se zmizet. Ještě nechat klíče na recepci a z hostelu jsme vyrazili dost přesně podle plánu. Jelikož je Google Now úplně super, tak mi už od rána monitoruje status letů a počasí na všech důležitých místech (tady, na přestupu ve Vídni a doma v Jesenici). Opět dle trasy naplánované Googlem jsme vyrazili JR linkou na stanici Nippori. Ten název znám, protože minule s Xsoftem jsme jeli na letiště ze stejné stanice. Vede tamtudy totiž Keisei Line, další ze soukromých přepravců, která končí až na letišti v Naritě.

V Nippori jsem našel správně šipky na Keisei Line, naštestí na schodech bylo napsáno, že to není Sky Liner access. Minule jsme šli přesně po těchto schodech a vlak nakonec taky na letišti skončí. Je to ale lokální courák, který tam jede snad 90 minut. Zavelel jsem tedy k otočení a šli jsme už správnými schody. Tam jsem získal další zkušenost - snažil jsem se projít branou ven (logicky - nejdřív musíte vypadnout z JR prostoru, pak si koupit lístek a pak vstoupit do jiného prostoru). Brána mě ale nechtěla pustit ven, poprvé při tomto výletě (sakra, combo mi spadlo). Pán mi vysvětlil, že je nutné si koupit lístek na Sky Liner ještě před branou. Celý trik potom spočívá v tom, že do brány vložíte oba lístky (JR + Keisei Sky Liner) zároveň. Brána sežere JR lístek, vyplivne vám Keisei lístek a pustí vás. Je úplně jedno, v jakém pořadí (myšleno jestli bude nahoře JR nebo ne - vkládat musíte vždy zároveň) lístky vložíte - ono si to prostě nějak přebere. Další ukázka japonské efektivity v praxi.




Po chvíli čekání dorazil náš Sky Liner. Systém lístků má podobný jako shinkanseny - máte rezervované konkrétní místo v konkrétním vlaku. Celý ten vlak je takový baby-shinkansen :-), maximální rychlost jsem mu naměřil jenom 170 km/h. Ale je to expres, takže staví až na letišti - byli jsme tam v klidu za 45 minut. Určitě doporučuji, i když lístky za nás všechny stály skoro 10000 yenů.

Letiště Narita má dva terminály a je důležité být na správném. Z vyprávění přatel vím, že už s tím problémy byly. A shánět taxík a nasedat do letadla na last call se mi moc nechce. Takže v klidu mrkneme do letenky, že je to terminál JEDNA. I ve vlaku je na obrazovce info, které letecké společnosti létají odkud. Co jsem vypozoroval, tak z terminálu 2 létají relativně blízké lety do Thajska, Hong-Kongu a podobně. Terminál 1 jsou potom lety k nám do Evropy, do USA a podobně.

Po výstupu a nalezení odletové haly jsme si nejprve nechali zabalit zavazadla. Tato služba tam posledně nebyla, což nám dost vadilo. Teď není problém, každá z našich krosen za 1000 yenů. To jsem si začal všímat všude ikonek přeskrtnutého zapalovače, že se nesmí vozit ani v checked-in zavazadlech. Pokud pamatujete na jeden ze starších postů, jak jsem zkusil japonskou cigaretu - tak ty mám zabalené v krosně. A že bych se toho zapíku zbavoval, to si nepamatuji :-). Bohužel moje krosna už byla zamotaná, takže jsem nechtěl hnedka plašit a zatím jsem se to snažil pustit z hlavy. Dál následoval check-in, místa jsme si už včera vychytali na netu, takže žádné domlouvání míst se tentokrát nekonalo. Když slečna u checkinu ukázala na zakázané věci (mezi nimi samozřejmě jasná ikonka zapalovače) a ptala se, jestli něco takového nevezu, tak jsem se rozhodl nelhat. Řekl jsem prostě pravdu - nevím. Ona úplně v pohodě, že projedeme moji krosnu hned přes scanner a uvidí se. Šel jsem tedy se starším pánem na scanner (bylo mi fakt hloupé ho nechat ji celou dobu tahat, tak jsem ji většinu doby nesl, ale nakonec chtěl on sám :-)). Na scanneru chvíle napětí ... a prý všechno OK. Tak jsem jim tam zanechal krosnu svému osudu a šel zpátky za zbytkem. Stejně si myslím, že tam ten zapík je. Tyhle řádky píšu zrovna v letadle zpátky, takže doufám že se krosna nějak blbě nezmáčkla a zapík tam potichu nesyčí :-). Aby nebyl další díl Leteckých katastrof - Smrt zapalovačem :-).

Dál už byla moc příjemná japonská securita - když projedete rámem a nepípáte, tak vás nikdo nešacuje. A škoda, byla tam moc pěkná japonka :-). Asi by přiběhl nějaký chlap, aby to bylo gender-correct, ale možná mají v japonsku jiné zvyky. Ještě proběhnout imigračním (no problem) a jsme v terminálu. V duty free byl shop s kosmetikou, samozřejmě Estee Lauder nechyběla, takže jsem vzal pro maminku domů další dva krémy. Trochu jsem znejistěl, když se prodavačka ptala, jestli ještě někde přestupuju. Říkám že ano (ve Vídni) a ona mi dala dost chaoticky psaný text, že mi to může být při další securitě zabaveno. Chvíli jsem váhal, zda to koupit (oni se mi marně snažili něco vysvětlit), ale nakonec to risknu. Co mám zkušenosti z jiných letů, tak dokud jste při přestupu na stejném terminálu, tak se žádná securita nekoná (Miláno). Např. když jsme z minulého japonska přestupovali v Římě, tak bylo nutné přehazovat terminály a tam už securita byla. Ale i kdyby byla, tak to mám zabalené v tom stupidním zavíracím sáčku a mám od toho účtenku. Maximálně bude 18000 yenů v koši no, uvidí se.

Zbývalo už jenom nasednout do letadla a odletět. Sedím v oddělení plném Japonců, takže je tady fajn atmosféra. Austrian Airlines s kterými teď letíme mají docela vychytaný palubní systém - displeje jsou pěkně jemné, akorát ten můj nefunguje :-(. Ale nevadí, mám tu noviny, noťas a telefon. Navíc vedle každého displeje je USB jack - který dává sice mizerných 500 mA, ale dává. Let celkem v pohodě proběhl a ocitli jsme se ve Vídni.

Tam byla bohužel další securita, ale kosmetika měla 50ml, tak to nechali projít. Jenom hrozně důležitě mi vyhodili z báglu láhev s kolou, kterou jsem tam nechal. Let do prahy byl zpožděný asi o 10 minut kvůli počasí, ale přistál načas (jenom to před přistáním hrozně házelo). Na letišti už čekala máma a všechny nás rozvezla domů.

A to je asi konec, výlet byl opět naprosto epický a já už teď plánuju, kdy se tam vrátím. Díky všem, co to dočetli až sem.

Den patnáctý - Tokyo Sky Tree/Asakusa

Můj poslední plnohodnotný den v Japonsku. Ráno jsem se probudil asi v 8, zkusil zaklepat na Ithil, ale nikdo se neozýval. Takže jsem vyrazil sám na nádraží a do města. Dnes chci udělat sladkou tečku za celým výletem a vyrazit na Tokyo Sky Tree. Před dvěma lety, když jsem tu byl poprvé byla věž úplně čerstvě otevřená a nebyla šance se tam dostat. Teď - úplně v pohoďě. Neplatí nám už rail passy, takže úplně poprvě pojedu JR vlakem na kupovaný lístek. A hned zklamání - mapa stanic kompletně v kanji. No nic, zeptám se a gate kolik to stojí do stanice, do které chci. S lístkem jsem dorazil na nástupiště.

Tam jsem zažil tlačenku ještě o třídu lepší, než včera. Bylo cca 9 hodin ráno v pátek a špička evidentně vrcholila. Na nástupišti se nedalo hnout a vlaky, které přijížděly byly taky narvané k prasknutí. Nakonec jsem odjel až třetím vlakem. Ale ke cti musím japoncům dát, že i v této tlačence všichni čekali ve frontě, nikdo se netlačil a podobně.


 Dojel jsem pár zastávek přesně podle instrukcí pana Googla a přesednul na tokyjské metro, linka Asakusa. Vež Sky Tree je na konečné stanici této linky. Po doražení na místo jsem se ocitnul v totálně zazobaném nákupním centru (to už mě nepřekvapuje) a jel do 4F, kde podle instrukcí mají být kasy. A byly, plus totální záplava lidí. A to byl pracovní den v cca 11 hodin, o víkendu to musí být teprv pošušňáníčko. Ale měli to perfektně zorganizované a během 15 minut jsem držel v ruce lístek na věž.

Dál následovala securita, všiml jsem rámů detektorů kovů a nechal svůj batoh k nahlédnutí. Už naučený z letišť jsem ukázal slečně, že mám v kapse telefon a foťák, že to bude pípat. Ale ona, že je to OK - rámy byly vypnuté a securita byla opravdu velmi zběžná. Dál už stačilo jenom projít branou a počkat na výtah do nebes. Výtah byl opravdu turbo, ukazoval rychlost a při maximu dává 10 m/s.



Otevřely se dveře a přede mnou se zjevil Pohled. První, čeho si asi všimne každý, je že Tokyo je _opravdu_ velké. Aglomerace pokračuje až do nevidim. Já jsem měl opravdovou radost z toho, že na první pohled jsem poznal Asakusu. Charakteristická budova hovínka a zeleň kolem paláce, to jsme dávali na minulém výletě jako první věc a asi se mi uložila do paměti extra kvalitně.



Ty výhledy po okolí byly úchvatné a můžu sem dát klidně 20 fotek, ale reálnému zážitku se to nevyrovná. Kolem všech oken bylo docela narváno, ale využíval jsem svoji výšku a moc mi to nevadilo. Japonci tam mají i takové velké touchscreeny, které ukazují, na co se koukáte. Umí to snad obsluhovat až 4 lidi zároveň. Kolem nich bylo narváno úplně nejvíc, takže jsem vytáhl telefon a pomocí kompasu jsem se navigoval podle mapy sám. Další body pro datakartu :-). Doufal jsem, že najdu i Akihabaru a Imperial gardens v centru, ale bylo to bez šance, příliš mnoho vysokých budov.

Na věži se mi moc líbilo, že na vás nikdo netlačil, mohli jste tu pobíhat asi klidně i celé hodiny. Samozřejmě že tam bylo několik jednosměrných eskalátorů, aby se to trochu rotovalo, ale to bylo všechno. K mému potěšení jsem zjistil, že ona 360 stupňová vyhlídka není jediná věc, kterou za své peníze dostanete. O patro níž mají další skvěou věc, průhlednou podlahu. Nic pro lidi se strachem z výšek :-).



O kus dál byl opět kus průhledné podlahy, ale určený k focení. Stačí si vystát frontu a můžou vás vyfotit vašim foťákem (zadara) a/nebo z jejich foťáku umístěného ve stropě (1300 yenů). Fotili tam takoví dva chlápci a dělali kolem toho skvělou show - různe kravinky a podobně. Původně jsem se chtěl nechat nafotit jenom svým foťákem, protože už mi docházely peníze, ale tou show mě donutili si koupit i jejich fotku :-). A taky byl ten jejich foťák umístěný ve stropě, kam s normálním foťákem nikdy nedosáhnete a je to lepší úhel prostě.

Koupenou fotku mám jenom ve fyzickém provedení, snad ji někde nascannuju a hodím sem, je mnohem lepší :-). Ve věži potom byla ještě možnost za dalších 1000 yenů vyjet výtahem ještě o 100 metrů výš do takového skleněného tunelu. Ale já mám větší radost z mojí fotky, tak jsem toto vynechal. Můžu to dát příště :-). Zbývalo potom se výtahem vrátit zpět na zem a řešit co dál.

Nejprve jsem skočil do mekáče na levné domácí jídlo a pak mě napadlo projít si pěšky z nostalgie Asakusu. Byl to opravdu kousíček a po cestě bylo několik parčíků, tak jsem se vydal přes ně.

Překročil jsem mostíkem řeku a vydal se nafotit onu budovu hovínka.

Sky Tree pořád majestátně v dáli.



Navštívil jsem ještě chrám, který jsme davali minulý výlet jako první věc. To jsem měl poprvé v životě zkušenost s kvalitní japonskou tlačenkou. Nevím proč, ale dneska byla forte.


Z opravdové nostalgie jsem se stavil kolem Sakura Hostelu Asakusa, můj první japonský hotel.

To jsem si všimnul hvězdíček v mapě (shopy v Akihabaře, které chci navštívit a náš minulý hotel v Ueno). Dostal jsem bláznivý nápad, že bych to mohl dojít na Akihabaru pěšky - ušetřím peníze. Po chvíli chůze jsem si opět uvědomil tu škálu všeho tady okolo a faktu, že bych to šel asi 2 hodiny - pass. Místo toho jsem naskočil na vláček Tsukuba Express (další z firem) a byl v Akibě za 10 minut a 170 yenů. Všechno jim tu prostě funguje.

V Akibě jsem navštívil shopy a koupil věci pro sebe + requesty z domova. Už je to poslední den tady, takže je třeba peníze pořádně roztočit - nebude to potřeba tahat moc daleko. Roztáčel jsem tak moc, že už jsem skoro nic neměl. A ono vláček na hotel a hlavně zítra na letiště zadara rozhodně nejezdí :-). Takže jsem se rozhodl vyzkoušet další věc.

7-Eleven je rozšířená síť malých obchodů (konbini) - jsou prakticky na každém rohu. A teorie říká, že v každém by měl být bankomat, který bere VISA a podobně karty (japonci jinak mají úplně jiný systém). Tak to zkusíme. Podařilo se mi na druhý pokus vybrat 10000 yenů (minimální výběr). Na první pokus jsem netrefil PIN :-). Takže další zkušenost.

Nové peníze jsem roztočil v Yodobashi Cameře - koupil jsem si cestovní LAN kabel (na hotelu je jenom LAN internet a kabel sice s sebou mám, ale má ho půjčený Ithil a docela se o něj pereme :-)). Dál jsem si koupil takovou pěknou panenku na stůl. Skočil jsem si ještě do mekáče s výhledem na shinkansenovou trať a ládoval do sebe dva číze a kolu. Projížděl zrovna kolem stejný typ vlaku, jakým jsem jel včera ze Sendai zpátky. A totálně mě rozsekal malý kluk (tak 5 let max.), který začal okamžitě vřískat "hayate, hayate !". Zrovna jsem si totiž v duchu říkal to samé a že to takhle je schopný okamžitě poznat pětiletý kluk, to je super.

Už byl čas se vydat zpátky na hostel, takže jsem si šel koupit lístek. Tam mě najednou překvapil zezadu hlas "konichiwa, werk-san". Byl to Were s Michalem, vraceli se taky na hotel. O tom, jaká to je náhoda se takhle potkat na super rušném japonském nádraží asi mluvit nemusím :-). Po společném návratu na Kamatu jsem skočil do Lawsona (další konbini) koupit nějaké poslední jídlo a další 3 značky pivka na zkoušku. Pak jsem chvíli na pokoji balil (nesnáším to) a po vykalení dvou pivek skočil do herny splnit ještě jeden úkol. Mám tam jeden velmi oblíbený song a chtěl jsem ho dát na víc než 90%, abych dostal hodnocení AAA. Pivka evidentně fungovala, protože na druhý pokus se mi to povedlo. A to to zkouším už asi týden, ale chyběla magická formule (alkohol) - člověk pak tu hudbu lépe vnímá a je snadnější to trefovat přesně.

Jelikož už jsem neměl žádné další cíle, tak mě najednou ReflecBeat přestal bavit. Zahrál jsem ještě kredit na JuBeatu, ale je tam prostě moc málo dobrých songů a hlavně si to tak moc nedávám. Takže toto byla moje poslední hra v tomto Japonsku.

Na hostelu jsem dost zuřivě psal (měl jsem slušný skluz) a uploadoval fotky. Se zbytkem jsem dohodl zítřejší cestu na letiště (vyrazit v 7:45) a cca kolem půlnoci jsem ještě za rozsvíceného světla vytuhl.

Den čtrnáctý - Sendai/Matsushima Bay

Během včerejška mi psal Xsoft, že má jeden tip na zakončení výletu. Jedná se o výlet na sever k městu Sendai. Nachází se tam totiž zátoka Matsushima se snad 200 různými ostrůvky. Podle Japanguide to patří společně s Miyajimou (hotovo) a Fuji (musím si něco nechat i na příště :-)) mezi nej místa v Japonsku. Na severu jsem ještě nikdy nebyl z jednoho prostého důvodu - je tam taková ta jaderná elektrárna (Fukushima Daiichi), kterou poškodilo tsunami. A byl (stále je) to asi jeden z největších průserů jaderné energetiky. Ono se jim totiž částečně nebo úplně roztavily hned 4 reaktory zároveň. Takže jsem na minulém výletu (2012) sliboval doma, že tam nepojedeme. Ale teď je 2014, čili slib už neplatí. Zároveň tam fakticky nepojedu, vlak v tom městě maximálně zastaví na pár minut při cestě tam a zpátky. Sendai se nachází ještě dál na severu. Podle Japanguide jsou v okolí sice hodnoty radiace zvýšené (asi 10x více než je běžná hodnota), ale pořád to nestanoví žádné riziko pro krátkodobý pobyt. A zároveň je dnes poslední den, kdy mi platí railpass, takže se vyplatí ho pořádně podojit. Ostatní zůstávají v Tokyu.

Ráno jsem vstal dřív, abych měl maximum času. Vyrazil jsem někdy v 8:00 na Kamata Station. Tam jsem se setkal s docela velkou tlačenkou lidí, co jeli do práce. Ale odjel jsem normálně prvním vlakem a po cca 30 minutách dorazil v pořádku do Tokyo Station a tam si zarezervoval místo v šinkanzenu na sever. Všechno bez problému a za chvíli jsem byl na nástupišti. Oproti Tokaido Shinkansenu (naše důvěrně známá linka směrem na Osaku) tady jezdí jiné vlaky. Ty já moc rád, takže jsem na nástupišti dost fotil.



Cesta vláčkem do Sendaie mi zabrala asi 2,5 hodiny. Po cestě jsem musel udělat jeden screenshot, to snad chápete :-).


Vlak městem a zastávkou Fukushima ale pouze projížděl, takže žádné další zajímavé fotky nemám. Zbývala už slabá půlhodinka do Sendaie. Už z okénka vlaku jsem jasně viděl, že počasí dnes žádná hitparáda nebude. Po příjezdu do Sendaie nebyl problém nalézt správnou lokálku. Sendai je sice menší město, ale žádný úplný vidlákov to není. Na lokálku jsem naskočil asi za 10 minut čekání a podle japanguide věděl, že cesta na Matsushima-Kaigan zabere 30-40 minut.

Po asi 20 minutách pohodové jízdy se stala věc, co mi trochu zkazila plány - všichni z vlaku vystoupili (včetně strojvedoucího :-)) a nechali ho tam jenom tak stát ve stanici. Mašínfíru jsem rychle odchytl a rukama nohama jsem se ho zeptal, jak dál se mám dostat na stanici Matsushima-Kaigan. Okolo nebylo skoro nic, prostě japonský vidlákov. On vytáhl nějaký plánek s japonskými číslovkami a jediné, čemu jsem rozuměl bylo "rapid line". Poděkoval jsem mu, ale stejně jsem se ještě chtěl zeptat dole ve stanici člověka co hlídá gate.

Tady bych rád vložil svoje pozorování - čím dále jste od velkého města, tím méně a méně se domluvíte anglicky. Samozřejmě vyjímkou jsou provařená turistická místa - tam je všechno v pohodě.

Dole u gate jsem zaslechl hluk přijíždějícího vlaku. Rychle jsem vyběhl po schodech nahoru, abych zjistil, že stojí na druhém nástupišti. Takže jsem super rychle seběhl dolů a vysprintil nahoru a naskočil do něj. Pak jsem jenom čekal, kterým směrem se rozjede, bylo to fifty-fifty, ale jel správně :-). To jsem si ale uvědomil, že jsem měl celou dobu otevřený bágl (kupoval jsem si dole nějaké pití v automatu a vlak mě vyrušil). Naštěstí bylo vše na svém místě, ale potenciál pro velký průser (ztráta pasu/peněz/railpassu) byl tak velký, že jsem sám sobě slíbil, že tohle dobíhání už prostě praktikovat nebudu. Ono stejně pojede další vlak a za možné problémy to prostě nestojí. Japonci to připomínají vtipnými plakáty úplně všude.

Tento vlak mě opět vytrolil, ujel 3 zastávky a situace se opakovala. Tentokrát do vagonu ale nastoupil nějaký pán, ale na moje "sumimasen?" moc nereagoval. Pak mi došlo, že je to asi houmles. Ono vlaky na těchto vidláckých linkách mají tlačítko na otevření dveří na požadavek. Navíc je tam čudl i na zavření dveří. I když byl vlak odstavený (neměl žádnou posádku), tak obě tato tlačítka fungovala. Houmles to asi moc dobře věděl, protože si zavřel všechny dveře ve vagonu. Já tam s ním zevlit nechtěl, takže jsem vylezl ven na nástupiště. A zavřel za sebou opět dveře, aby mu nebyla zima :-). Sednul jsem si na lavičku a psal text tohoto blogu. Po asi 15 minutách přijel další vlak a ten už jel do kýžené stanice.

Ve stanici Matsushima-Kaigan mě překvapil ohromný počet lidí a školních výletů, který vystupoval z vlaku. Na to, jaké venku panovalo počasí (zataženo a lehký déšť) tu bylo opravdu narváno. A všude samozřejmě popisky anglicky v latince, no problemo. Já jsem měl jenom jediný problém - v Tokyu když jsem ráno vyrážel panovalo vedro 30C, ale tady byla dost zima a pršelo. A foukalo. A já si nevzal ani blbou mikinu (budiž to lekce pro příště). Bylo mi jasné, že v takovémhle stavu si to moc neužiju.

Ještěže tady máme tvrdý kapitalismus - zapadl jsem do nejbližšího shopu se suvenýry a hledal jsem něco vhodného pro mě. Našel jsem mikinku, která splňovala moje 2 parametry - velikost XL a kapuci. To, že má nápis Fukushima na zádech jsem zjistil až potom a je to příjemný bonus :-). Hnedka jsem si ji koupil plus deštník. Sice jsem byl o 5000 yenů lehčí, ale zato v teple a v suchu. Takže za mě velmi přínosný obchod.

Vybaven novým gearem jsem došel k přístavišti pro lodě ze kterého jezdí vyhlídkové plavby po ostrůvkách na které jsem měl tip od Xsofta. Měli tam dedikovaného pána na komunikaci v english, který mi vysvětlil, že mám na výběr dvě trasy. Jedna se vrací zpět do stejného místa, ze kterého vyrazila. Druhá vede trochu jinudy a končí ve městě více na jihu. Pokud mám v plánu se vrátit do Sendaie (což mám), tak mi doporučil druhou trasu. Lístek platí na obě trasy a v kteroukoliv dobu (lodě jezdí každou hodinu, poslední v 15:00). Takže ideálně si to tu v klidu prolezu, pak naskočím na loď a zpátky do Sendaie je to kousek, super.

Mým prvním cílem byl ostůvek Fuukurajima. Je propojený s pobřežím mostem a prý nabízí super výhledy. Za most bylo mýtné 200 yenů, ale stálo to za to. Asi i kvůli počasí jsem na onom ostrově potkal doslova 6 lidí za hodinu - a všechno Japonci. Takže jsem se s všemi zdravil (koničiva) a všichni byli úplně vysmátí a odpovídali mi zpátky. Ostrůvek jsem prolezl úplně celý, včetně všech zákoutí a pláží. Místy to bylo dost o hubu (namoklé nezpevněné cestičky do celkem ostrého stoupání k plážím), ale nic se mi nestalo. Zaujala mě tam jedna věc - byl tam moc pěkný altánek, akorát byl celý počmáraný. Nebyl to vandalismus, ale spíš lidi, co tam chtěli prostě zanechat stopu (i v tomto nic-moc počasí tam byl úchvatný výhled). Mezi nic neříkajícími vzkazy "pan XY tady byl dne Z" jsem tam našel jednu opravdovou perlu.


Text v angličtině tam říká:

Look before you
[How beautiful is that]

Your camera won't do justice
[A lens is such a trap]

This scene has no borders
[So why should we impose?]

Let your mind out
Look before you
[The truest state is slow] -> kanji, které bohužel nedokážu dekryptnou

Opravdu velmi přesně to vystihovalo atmosféru tohoto místa.


My camera won't do justice :-)

Po nasátí atmosféry tohoto místa jsem se vrátil přes mostík zpátky na pevninu. Kousek dál směrem od pláže se nachází buddhistický chrám. Původně me odradilo, že dost velká část byla zakryta lešením a vstupné - 1000 yenů. Nakonec jsem si uvědomil, že se sem možná zas tak brzo nepodívám a byla by škoda o něco přijít. A lodě ještě pojedou další. Tak jsem si koupil lístek a šel dovnitř.

Na začatku byla prohlídka vnitřku jedné z budov. To znamenalo u vchodu pěkně boty dolů. Fotit se tam mohlo, akorát bez blesku.

 
Mě se to moc líbilo, ale tu atmosféru klidu se nedá na fotkách nijak zabrat. A všechno to bylo provoněné těmi jejich vonnými tyčinkami. Dále mě exkurze zavedla na vršek kopce k mazoleu někoho důležitého.



Toto místo je zároveň evakuační zónou v případě zemětřesení a následných vln tsunami. Celý přístav je plný značek se směrem k evakuační zóně a vzdáleností v metrech. Na Miyajimě to bylo podobné - berou to tady sakra vážně.



Následovalo muzeum s památkami - tam byl všude jasný zákaz veškerého focení, takže vám žádné fotečky neukážu. Ale bylo to všechno velmi pěkné s ukázkami samurajských mečů, dobovými freskami a podobně. A opět v rohu seismograf a větší věci přidělané dráty k podstavci. Zemetřesení v 2011 a následné tsunami jim většinu unikátních kousků zničily, takže od některých věcí tam byly třeba jenom střepy nebo vázy byly evidentně slepované. Ale byly vystavené se stejnou pýchou jako vše ostatní.



Zbývalo se vrátit zpátky do přístavu a v krytém waiting roomu počkat na loď. Už na mě zbývala jenom poslední, ale aspoň se počasí trochu zlepšilo a nepršelo. Na přístavišti bylo trochu zamíchání, měl jsem odjíždět z mola 5 (loď na jih), ale chlápek v uniformě mě poslal na 6ku, že je to OK. Dal jsem na jeho radu, maximálně se vrátím sem místo do města kousek na jihu, o nic nejde. Při nástupu na loď mi ještě řekl, že "more seats on second deck", takže jsem rovnou vylezl nahoru. Tam byla moc pěkná krytá kabinka a úplně prázdná! Po chvíli tam přišel starší anglicky mluvící pár. Všechno mi bylo jasné, když pak kolem šel zřízenec vybírat cash - za tuto palubu byl příplatek 300 yenů. Mě se tu líbilo, tak jsem zaplatil. Ale aspoň mi řekl o další funkci - dá se vylézt až na samotný vršek lodi.

Plavba byla naprosto v pořádku :-). Škoda toho počasí, ale to je přece záminka se sem vrátit :-).


 
 
 
 
 
Loď dojela do přístavu a já jsem zjistil, že oněch 300 yenů byly opravdu velmi dobře utracené peníze. Celé spodní patro totiž bylo plné Francouzů (já jim říkám jejich pravým rodovým jménem - žabožrouti). Jak je poznáte? Úplně jednoduše - jsou stále zmatení, stále hledají cestu. Po rusácích zabírají druhé místo na mém osobním žebříčku nenávisti. Asi budou i vyjímky, ale ještě jsem je nenašel (viz. článek o Miyajimě z tohoto výletu). Snažím se nemít vůči lidem předsudky, ale u nich to prostě nejde. Opět se to potvrdilo když 3 experti úspešně blokovali celou docela širokou lávku (5 lidí se tam ale v pohodě vejde - musejí mít ale mozek) a pohybovali se přitom šnečí rychlostí (asi by toho šneka nejradši ihned zpapali).

Naštestí se mi kolem nich podařilo prosmýknout a vysokou rychlostí jsem směřoval pryč - bonjour. Po asi dvou minutách rychlé chůze, když jsem si byl jistý, že mi nejsou v patách, jsem už konečne v klidu nažhavil mapu a vydal se směrem k nádraží. Vlak do Sendaie frčel za chvíli a naštestí tyhle vlaky z vidlákovů do města směřují vždy do velké stanice, kde mají konečnou.

Na Sendai Station jsem ještě chvíli uvažoval, že bych si prolezl okolí, ale nakonec jsem byl dost unavený a už se mi chtělo na hotel. Takže jsem došel k okénku "Shinkansen transfer tickets", ukázal jsem svůj railpass a chtěl asap lístek do Tokya. Slečna za okénkem neuměla moc anglicky, ale hned se dala do práce, pohoda. Úsměv na rtech mi ztuhl ve chvíli, kdy se na mě vítězoslavně podívala a evidentně se ptala: "hayate OK?". Já absolutně nevěděl, co to znamená, tak jsem to zkoušel zjistit. Ale ona pořád to samo. Tak nakonec dám ukazováček a palec do kruhu (univerzální symbol pro OK) a souhlasím. A s hrůzou čekám, do jaké díry to pojedu. Jak mi ukázala lístek, tak bylo všechno jasné - Hayate je název expresu, je přesně jak jsem chtěl a jako bonus to jede jenom necelé dvě hodinky. Takové expresy jsou vždy OK :-). A důvod k obavám skutečně není - _vždy_ když si kupujete/rezervujete lístek ho s vámi projde (jestli sedí stanice odjezdu a příjezdu plus časy). Takže v nejhorším případě prostě řeknete, že ne a vystaví vám jiný, no problem.

Až cestou na nástupiště jsem si všiml, že mám VIP místo, car 1, seat 1-A :-).

Přesunul jsem se na nástupiště a trochu s napětím čekal, co že to přijede za vlak. Nezklamal :-).

Ve vláčku jsem se uvelebil do pohodlné sedačky a všiml si další feature, co na jižní trati není - kromě sklonu opěradla si můžete i povysunout sedák dopředu - super. Ještě mě zaujalo, že chlápek (japonec) sedící vedle mě něco doplácel průvodčímu, který kontroloval lístky. Já si připravil svůj lístek, ale průvodčí se jenom usmál a ukázal, že OK. Prostě VIP :-).

Vláček byl skutečný expres, protože první stanice, kde stavěl po Sendai bylo až Ueno. Cesta tedy utekla až moc rychle a já jenom lituju, že jsem neměl připravený telefon na video - vláčky ze severní trasy projíždějí Akihabarou, doslova úplně vedle Yodobashi Camery. Vím to, protože v mekáči tam pravidelně koukám z okna na projíždějící vlaky. Zbývalo se přesunout přes známou Keijin-Tohoku line na stanici Kamata na hotel. Bohužel jsem neměl klíč (ráno jsem zjistil, že klíč který mám není od našeho pokoje, ale od pokoje Ithil, tak jsem ho nechal ležet u nás). Vlezl jsem si do herny kousek od našeho hotelu kterou našla Ithil a poslal jí SMS přes bránu, aby pro mě pak zašli, až se vrátí.

Herna byla příjemné překvapení - sice na arkádách nebyly sluchátkové ampy, ale všechno hrálo krásně nahlas a jako bonus byly 4 songy za kredit (standard jsou 3). Odehrál jsem asi 4 songy, pak dorazila Ithil a šli jsme zpátky na hotel. Po cestě jsme skočili ještě do tradiční sushi restaurace. Všechno bylo ok, dokud do mě nezačal něco valit kuchař (samozřejmě japonsky). Furt valil, my mu furt nerozuměli, dokud ho Ithil nenechala svoji myšlenku demonstrovat. Šlo o to, že jsem měl objednané maki s kaviárem a máčel jsem si je jenom spodkem rýže v sójovce (logicky - kdybych maki otočil, kaviár se vysype). K jídlu jsme měli ještě zázvor - ten jsem používal klasicky na resetování chuti. No a kuchařovi šlo o to, že si mám zázvor namočit do sójovky, a potom s ním potírat vršek maki. Nikdy jsem to neviděl, ale budiž - potom jsem to tak dělal celou dobu, aby měl radost, jak to hloupého gaijina naučil. Ostatní návštěvníci se přitom různě pochichotávali. Takže jsme se shodli, že dojíme svoje jídlo, zaplatíme a mizíme odtud. Dobře jsem se v tu chvíli rozhodně necítil.

Při cestě z restaurace jsme přeběhli cestu na blikajícího zeleného panáčka a hned potom nás zastavili dva příslušníci Kobanu (policie). Kvůli tomu panáčkovi to asi nebylo, ale chtěli prostě "ID kardo". Ukázali jsme jim svoje pasy (v Japonsku máte povinnost ho mít vždycky u sebe) a oni se to snažili luštit. Ptali se na národnost, tak jim říkám "čeko" a oni se ptali hodně lámanou angličtinou, jestli sightseeing. Tak říkám OK, oni se ještě zeptali, kdy odjíždíme - říkám že zítra, což jsem si uvědomil až potom že není pravda - správně bylo pozítří. Pak nás nechali jít, oba byli slušní a úplně v pohodě. Co mě ale hodně překvapilo bylo, že vůbec nekontrolovali imigrační kartu (to je takový papírek co vám připnou do pasu při příjezdu a zase odtrhnou při odjezdu).

Možná bylo dobře, že jsem nakonec tohoto super dne zažil tyto dvě celkem negativní zkušenosti. Připomněly mi totiž jednu věc - nejsme tady doma, a asi nikdy nebudeme. Člověk si za ty dva týdny až moc zvykl, a přitom je třeba mít tohle stále na paměti. Takže díky kuchaři (ty především) a kobane (vy ale děláte prostě svoji práci) za připomenutí.

pátek 23. května 2014

Den třináctý - Tokyo - Zevling/kamata

Ráno mě probudil nepříjemný zvuk dešťových kapek padajících na okno pokoje. Po rychlé konzultaci předpovědi bylo vše jasné - dnes bude většinu dne pršet. Taky musíme vyklidit pokoj, protože se přesouváme. Kluci dnes večer dorazí a já jsem během dneška našel hotel na poslední 3 noci našeho výletu. Je trochu z ruky, směrem k Yokohamě a nachází se celkem blízko letiště Haneda, na které jsme přilétali (to nám je teď ale prd platné). S Ithil jsme se dohodli, že s ní pojedu na stanici Kamata (tam je ten hotel) a necháme tam krosny. Ona dál bude pokračovat do Yokohamy za kluky a já se vrátím do Tokya. Večer potom dáme sraz ve 20 u krosen na Kamatě a půjdeme na hotel.

Venku padal střední level deště, takže cesta na Ueno s těžkými krosnami nebyla žádný med. Nakonec se ale podařilo a my jsme seděli ve správném vlaku. Naštěstí taky JR, takže opět zdarma. Jednalo se však o linku Keihin-Tohoku, nikoliv Yamanote. Po dojetí na místo jsme uložili krosny a každý jsme se vydali svým směrem.

Já jel na Ueno, koupil si tam deštník a naivně si myslel, že dám zdejší park i v dešti (nebude tam tolik lidí, přece). Pršelo ale takovým stylem, že to skutečně nešlo. No nic, tak změna plánů. Přesunul jsem se na Tokyo Station a prošel trochu podzemí. Mám i videjko: http://youtu.be/b2sZm3cqHyE . Venku to stále vypadalo dost zle, takže příští zastávka byla Akihabara a nějaký zevling v mekáči. Napsal jsem i dost velký kus textu do blogu.

V Akibě mě opravdu nemile překvapil poryv větru - během pěti sekund udělal z mého deštníku jenom hromadu pokrouceného kovu a plastu :-). Podařilo se mi ho opravit, ale pořád je takový trochu kryplík. Zapadl jsem na arkády zabít nějaký čas (vyjímečně) a potom se přesunul na Kamatu.

Tam jsme se prakticky okamžitě potkali s Ithil a s klukama, vybrali krosny a šli hledat hotel. Dopředu jsem upozorňoval, že jsem na googlu našel jenom Hotel Vista, nikoliv Hostel L, jak se měl jmenovat. Šli jsme tedy k Hotelu Vista a ... překvapivě to nebyl on. Začal jsem řešit s člověkem na recepci, zda zná cestu, ale Ithil mezitím našla adresář okolních věcí a pak mi to došlo. Oni mají na Hostelworldu adresu s pomlčkou mezi dvěma slovy, ale v seznamu byly všechny věci bez té pomlčky. Po jejím odstranění se i Google chytnul a začal navigovat.

Po doražení na (správný) hotel se konalo další překvapení - pán co neuměl moc anglicky nemohl najít naší rezervaci. Nakonec jsem mu ukázal přimo e-mail z HostelWorldu s potvrzením rezervace, on chvíli něco procesoval a pak po nás konečně chtěl peníze a dal nám klíče od pokojů. Za ty peníze jsou pokoje opravdu fajné, každý má svojí koupelnu a je tu docela i dost místa. A pro mě je hlavní, že je tu krásný a spolehlivý LAN internet. Hned jsem zapojil noťas a proměřil datalink - krásných 30/10 Mbit. Za ten večer jsem nahrál asi 6GB videí :-). Potom už byl čas akorát spát.

Den dvanáctý - Tokyo - Imperial gardens/Shinjuku

Ráno jsme si museli zabalit krosny, i když jsme se jenom stěhovali do jiného pokoje. Naštěstí nás na recepci čekala dobrá zpráva - pokoj už je ready, takže jsme si tam hnedka šli hodit věci. Na první pohled vypadal lépe, než ten minulý - o dost víc místa a tatami (tradiční japonské spaní na zemi na tlusté matraci) je prostě lepší než obyč postel. Ale nemá cenu checkovat pokoj v hotelu, když venku čeká Tokyo.

Ithil chtěla omrknout nějaké shopíky v okolí Ginzy. Já jel opět s ní, protože ona zastávka se nachází jenom kousek od samotného srdce Tokya - bývalého místa paláce. Našli jsme její Hello Kitty shopík a ona začla řešit svoje kabinové zavazadlo. Krosna od Ithil má totiž odepínací baťůžek, který normálně používá. Dá se ale nechat přidělaný a potom je to jeden kus. Což znamená, že může mít do letadla ještě jedno zavazadlo. Což znamená možnost přivézt si více hadrů - win. Já jsem se rozloučil a vydal se pěšky k onomu bývalému paláci. Ten den bylo opět opravdu šílené vedro - google ukazoval něco kolem 30C. Na nebi ani mráček, takže slunce nedávalo ničemu šanci. Já jsem i přesto nikam nespěchal a v klidu si všechno obešel. Vypadá to opravdu skvěle, jak v samotném středu velkoměsta je ohromná plocha vyhrazena pro zeleň. A pro historický vodní příkop. Všude okolo se doslova bojuje o každý metr místa, ale tady je ho dost.



Okolo zahrad je několik velmi high class hotelů (překvapivě) a jeden moc pěkný park s fontánami před jedním z hotelů.


Vedle fontán byl hned jeden z mostů, kudy se dá dostat do zahrad. Žádné vstupné tam není, jenom dostanete plastovou kartičku, kterou při odchodu odevzdáte zpátky. Hned za vstupem se nachází malé muzeum s některými kusy nádobí (opravdu nádherně zdobenými) z období Edo. Bylo tam ale zakázáno fotit. Co mě ale zaujalo obzvlášť bylo to, že některé větší kusy nádobí byly ke svému podstavci přidělány tenkými plastovými nitkami. Což bylo divné, protože celé to ještě bylo ve vitríně s tlustými skly. Potom mi to došlo - je to kvůli zemětřesení, aby to prostě nepopadalo a nerozbilo se. Moje domněnka se potvrdila, když jsem si v rohu jedné skříně všiml seismografu. Byl to nějaký low-tech typ, protože kreslil tužkou po papíře. Ale právě na něm bylo pouhým okem vidět, že o malé otřesy tady není vůbec nouze :-).





Postupoval jsem zahradami dál a dál až do pomyslného středu - vyvýšeného místa, kde dříve stával palác. Ona vyvýšenost symbolizovala nadvládu panovníka. Palác byl však už kdysi dávno vypálen a teď tam jsou místo něj lavičky. Ze zahrad jsem záměrně odešel jiným mostem, abych si po cestě zvládnul prohlédnout jiná zajímavá místa.

Po zahradách jsem se vydal pěšky na stanici Tokyo. Projížděl jsem skrz ní už hodněkrát během obou výletů, ale nikdy jsem ji ještě neviděl zvenku. Vypadá přitom moc pěkně.




Evidentně mají Japonci rádi svou historii a chrání si ji. Ale ona malá budova klame, ta stanice je skutečný moloch, kde se potkávají dvě linky šinkanzenů, nespočet linek lokálních vlaků a samozřejmě metro. Nasedl na oblíbenou JR Yamanote line a vydal se směrem do Shinjuku. Je tam ta zahrada, o které jsem včera psal, že má zavřeno.

Stanice Shinjuku takky není žádný drobeček. Po příjezdu jsem dostal hlad a hledal jsem nejbližší mekáč - po chvíli hledání už jsem do sebe ládoval dva číze a kolu. Po vydatném jídle nastal čas zkonzultovat mapu a zjistit správný směr do oněch zahrad (Shinjuku Gyoen). Bohužel se nacházely přesně na druhé straně nádraží. Už jsem se tam solidně ztrácel a líbilo se mi to. Chystal jsem se udělat další PhotoSphere, protože záplava nápisů popisujících jednotlivé exity vedla doslova až "do nevidim". Na plánku jsem jich našel 28, každý byl A nebo B.

V tu chvíli mě oslovil perfektní angličtinou postarší pán. Ptal se, zda potřebuji pomoct - to šla PhotoSphere stranou a já hned souhlasil, protože byla dost velká možnost, že tady strávím další půl hodinu blouděním. Pán mi řekl, že je to jeho hobby pomáhat ztraceným turistům a dal mi zadara uplně luxusní guide po Tokyu (pěkně tlustý). Já se s ním dal trochu do řeči, povídal jsem mu, že jsem v Japonsku už podruhé, ve kterých městech jsem byl a podobně. On zase, že ho štve jak byl v cizích zemích ztracený a že proti tomu bojuje a podobně. A že Tokyo je velmi chaotické město. Já mu zase říkal, že ty zahrady co hledám mají v pondělky zavřeno, což byla pro něj nová informace. Nakonec mi poradil, abych se vydal nadchodem (ten byl úplně nejvíc zapadlý - bez šance ho najít náhodou). Rozloučili jsme se a já vyrazil.

Je opravdu skvělé potkávat takové lidi, nakonec bych si asi poradil i sám, ale zabralo by mi to mnohem víc času. Za nadchodem už stačilo odbočit podle instrukcí a dorazil jsem do oné zahrady. Bylo těsně před 15. hodinou a zahrada zavírala v 16:30, takže jsem byl rád, že jsem blouděním neztratil moc času. Vstup byl snad za 500 yenů.



V zahradách se mi moc líbilo, opět opečovávaný kus zeleně obklopený betonovou masou. Obsahovala i různé tradiční čajové domky a podobně.



Na dost místech si člověk připadal, jakoby se ocitnul v lese.


Po chvíli zevlení na tom skvělém místě už se rozhlasem rozléhalo, že bude park za chvíli zavírat. Přesunul jsem se zdarma na Akibu a zahrál pár kreditů. Na hotel jsem se vrátil nezvykle brzo (asi v 18). Říkám si, že když to nebude pravidlem, tak si nějaké plýtvání času můžu dovolit. Byla tam i telka, ale jenom s jediným programem - anglické CNN. Nechal jsem to hrát jako kulisu a protřídil fotky a vůbec udělal spoustu věcí, které jsem pořád odkládal. Později dorazila Ithil ukázat svoje nákupy a pak spát.

Den jedenáctý - Tokyo - Harajuku/Shibuya

Tokyo - Harajuku/Shibuya

Po probuzení jsme s Ithil šli hned na recepci zkusit booknout pokoj na další noc - příští noc máme booknutou v tomto pokoji, ale hotel je moc super (a na skvělém mistě) a rádi bychom zůstali tady, než se znovu setkáme s kluky. Recepční oznámil, že stejný pokoj už je booklý pro někoho jiného, ale že můžeme zůstat v pokoji v Japonském stylu (super!). Jenom bude třeba si příští ráno přesunout věci. Pokoje mívají připravené kolem 15. hodiny, takže nám nabídl možnost uschovat si zavazadla u nich. Ale to všechno nás čeká až zítra ráno, teď jsme vyrazili zpátky na Ueno vstříc dalším zážitkům.


Ithil chce jet na Harajuku, což je největší shopping street v Tokyu. Já pojedu s ní, protože je tam Evangelion store. Pokud neznáte - Neon Genesis Evangelion (Shinseiki Evangerion) je asi nejznámější anime na světě. Prakticky každý z nás, kdo se zajímá o tuto kulturu toto anime viděl, pravděpodobně jako jedno z prvních. Já nejsem žádná vyjímka a ačkoliv si už ani nepamatuji přesně, o co tam šlo (je to už taky pěkná řádka let, co jsem na to koukal), tak pro mě bude vždy speciální.


Cesta na Harajuku byla díky JR Rail Passu opět zdarma. Stačí naskočit na Yamanote Line a jet asi 25 minut. Na místě jsme uličku našli během chvilky a Ithil byla ve svém nákupním živlu. Takže jsem si našel na mapce Evangelion store a naše cesty se rozdělily. EVA store měl opravdu atmosféru - sice pouze 2 patra, ale všude hrál soundtrack a některé legendární hlášky "baaaka Shinji !!!" a podobně. Nakoupil jsem tam několik drobných věcí (místo v krosně je opravdu velmi vzácné) a vyrazil dále. Samotná nákupní ulička (Takeshita street) na mě moc dobrý dojem neudělala. Opravdu brutální provoz koupěchtivých lidí ten skutečný problém nebyl - nejvíce mě tam vadila vysoká černochů. Abychom se chápali - vůbec mi nevadí, ale jakmile jdete a někdo vám začne skoro přímo do ucha zezadu hulákat "yo, nigga" asi 3x (a tím opravdu typickým černošškým přízvukem), to mi opravdu vadí. Naštestí jsem ovládl reflex se instinktivně otočit za hlukem a onoho neznámého niggu totálně vyignoroval :-). Už jsem měl oné nákupní uličky opravdu dost a vydal jsem se směrem ven z toho blázince. Ještě jsem objevil u východu McDonalds - ačkoliv tam v ČR jím velmi nepravidelně, tak tady mi opravdu chutnalo. Cheese chutná všude stejně, tady bych řekl, že je maso ještě o kus kvalitnější, než doma. Od té doby jsem si zvykl a chodím do mekáče docela často, je to taková "chuť domova".


Dále jsem zkonzultoval mapku a vyrazil směr zahrady v Harajuku (název bych sem dal, ale google háže akorat kanji - každopádně je tam chrám Meiji Jingu). Bylo tam dost vedro, ale všechna ta zeleň moc příjemně stínila před sluncem. Zároveň nebylo třeba žadné vstupné. V zahradách bylo několik moc pěkných chrámů, ale před nimi megafronty, takže pro mě pass. Pípl mi telefon - psala Ithil, že je zpátky na hotelu po nákupech a že jede do Akihabary. Já jsem popsal svoje další plány taky - celková cena za komunikaci - 0 yenů.

V zahradách jsem schválně vylezl jiným, než jsem přisel, protože google mapa ukazovala další velký blok zeleně asi o 500m vedle, vydal jsem se tedy pěšky. Už jsem byl dost zamotaný v japonských miniuličkách (široké tak na jedno auto), ale bylo to super. Šel jsem podle instinktu, a když jsem měl pocit, že jsem opravdu ztracený, tak stačilo pustit telefon, počkat chvilku na GPS lock a jet podle mapy. Prostě paráda.

Dorazil jsem ke kraji parku, ale všude byl jenom plot. Po chvíli hledání se mi podařilo naleznout bránu - bohužel zavřenou. Tam jsem se dočetl, že nemají dnes v pondělí otevřeno. No co se dá dělat, park ale vypadal opravdu pěkně, takže se sem vrátím zítra. Byl ještě čas (hodiny ukazovaly cca 15 hodin), tak jsem mrknul do mapky, co podniknout okolo. Stanice Shibuya byla vzdálena pouze 2 zastávky, takže jsem se přesunul na nejbližší nádraží (Shinjuku) a vyrazil tam (za 0 Yenů protože JR Yamanote Line).

Co je na stanici Shibuya? No přece největší přechod na světě. V jednu chvíli tam může přecházet přes 1000 lidí zároveň. Udělal jsem několik videí:

Přechod v Shibuye zblízka - http://youtu.be/zkTQToA3nHU
Přechod v Shibuye shora - http://youtu.be/kiCtPrZ4Yzs

Opět jenom díky mobilnímu netu jsem si všimnul, že to můžu dát. Člověk s tím prostě stihne víc a při větší pohodičce. Cestou zpátky jsem se ještě stavil v Akihabaře zahrát několik kreditů. Pak zpátky na Ueno a na hotel. Večer jsme ještě s Ithil koukli na úplně skvělé 3 díly South Parku na téma Black Friday (černý pátek, takový den kdy jsou v USA slevy a lidi kvůli tomu hrozně šílí). Je tam totiž narážka na Japonsko a jejich styl obecně. Hoďte si do youtube Princess Kenny a uvidíte :-).

úterý 20. května 2014

Den desátý - Kyoto/Tokyo

Ráno jsem se probudil dřív, tak jsem vzal noťas do common roomu v hotelu a nahrál nějaké fotečky. Ono totiž na pokoji bylo SSID a heslo pro wifi, ale bylo tam doplněno, že v tomto pokoji není dobrý signál a je lepší si zajít do kuchyňky (= common room) pro stabilní připojení. Pak jsem se vrátil na pokoj zabalit si věci a byl čas vyrazit dál. Během včerejška jsme si s Ithil zabookovali hotel v Tokyu, takže se přesuneme tam. Kluci nám psali, že prozatím zůstavají v Kagoshimě. Ještě se checkoutnout na recepci a vyrazili jsme do města.

Busem jsme se přesunuli na hlavní nádraží a uložili krosny na stejné místo, jako posledně. Tento den v plánu nic specifického nebylo, takže jsme akorát vyjeli úplně na střechu Kyoto Station, udělali nějaké fotečky a potom se ještě přesunuli do Yodobashi Camery (obchoďák s elektrem) v Kyotu. Tam si Ithil jako vždy koupila nějaké kravinky. I já jsem si pořídil Bluetooth myšku k noťasu (můj netbook má uplně nejhorší touchpad na planetě). Spokojeni s našimi nákupy jsme se chtěli přesunout zpátky na Kawarimachi - na ... další nákupy a arkády.

Našel jsem nějaký podzemní vlak (tady rozdíl mezi tím a metrem prakticky neexistuje - oboje může jezdit nad i pod zemí) a vyrazili jsme. Brzy se ukázalo, že něco tady nehraje, zastávky neseděly oproti tomu co říkal Google. Ačkoliv jsme měli koupené lístky do další stanice, tak jsme na můj pokyn vystoupili s tím, že to na Kawarimachi kousek dojdeme. Tento den bylo opravdu nádherné počasí - na nebi ani mráček a teploty kolem třicítky. Přesouvali jsme se metodou "od stínu ke stínu", až jsme nakonec dorazili na místo.

Tam jsem nejprve splnil misi z domova - nakoupil nějakou kosmetiku pro maminku. Ithil ji našla hnedka. Ukázal jsem na ni obsluhující slečně, ta nám hned přinesla teplé ručníky na otření rukou a připravila zrcadlo na zkoušení. Po chvíli jsem ji vysvětlil, že se ti to chci prostě jenom koupit :-). Ona se zeptala, jestli "puresento?", tak říkám "hai" a ona nám to úplně luxusně zabalila. Snad do tří různých tašek a ovázala nádhernou mašlí. Ithil to má snad nafocené, bohužel v tomhle stavu by to zabíralo snad polovinu krosny, takže budeme muset komprimovat.

Po úspěšných nákupech jsme se ještě stavili na jídlo do tradiční sushi restaurace. Moc těžké to nebylo - měli english menu a obsluha uměla obstojně anglicky. Já jsem si objednal samozřejmě kaviár a nějaké nigiri z lososa. Ithil měla stejné nigiri a nějaké maki. Já měl docela žízeň, tak jsem si objednal něco, co vypadalo jako voda s citronem. Zezačátku bylo všechno OK, ale čím více jsem se blížil dnu, tím více začínal nápoj hořknout. Řikám Ithil, že asi je tam těch citronů opravdu hodně, že je to tak hořké. Ona souhlasila, ale potom mi to došlo. Ono to byl alkoholický nápoj :-). Název si nepamatuji, ale po zadání do googlu se moje domněnka potvrdila. Ale bylo to relativně slabé (v tom vedru venku - díkybohu).

Chtěli jsme si něco zahrát v hernách, ale všude bylo nehorázně narváno lidmi. Ono totiž byla neděle. To mě napadlo, že bych mohl konečně natočit nějaká pěkná videa. Ono se v hernách sice nikde nesmí fotografovat, ale potom, co jsem viděl nějakou turistku, která tam pobíhala s kamerou (!), jsem to přestal nějak řešit. Telefon se dá schovat do dlaně a můžete v klidu točit skrytou kameru.

Z heren v Kyotu mám tato videa:
Pachinko herna v Kjótu - http://youtu.be/5SgFzWxsDmc
Tour hernou v Kjótu - http://youtu.be/NU3LtIw0dBg

Po probíhání heren a nákupech už bylo cca 17 hodin a my jsme se shodli, že je na čase vyrazit směr Tokyo. Tentokrát jsem našel správné metro a po 10 minutách cesty jsme vylezli na Kyoto Station. Bohužel na druhé straně - nic známého jsme nepoznávali.

Tady bych chtěl přiblížit jednu věc. Pokud máte Androida a datakartu, tak se v Japonsku prakticky nemůžete ztratit. Stačí se nechat zaměřit, kouknout na mapu a jednat, že? To je pravda, s jedním velkým ALE. Když se nacházíte uvnitř, tak vám GPSka nepomůže (nemá signál). K tomu přidejte labyrinty chodeb, obchodů, schodů a eskalátorů. Prošpikujte to ještě nástupišti na vlak/metro/bus/taxi (alespoň pěti různých přepravních společností). Někde jsou turnikety, které projdete jenom s validním lístkem a ty vedou do tranzitní zóny. Občas je ale ona tranzitní zóna jedinou cestou, jak se dostat na druhou stranu nádraží (pokud ho nechete obcházet úplně venkem, což může trvat HODNĚ dlouho). To se zase vyplácí mít JR Rail Pass, protože vás pustí vždycky (ale už se jeden staffák trochu chichotal, když jsem při jednom svém osobním bloudění se od něj nechal pustit po 4. :-D). A to všechno se klidně může rozkládat 10 pater nad zemí a alespoň 2 pod ní. Google mapa při zoomnutí hodí alespoň náhled vnitřku stanic, ale nepřišel jsem na způsob, jak měnit zobrazované patro. A telefon moc dobře nemůže vědět, že jste zrovna v 5F tady. O zaměřování přes wifi vím, ale moc spolehlivé to není. Můžete se snažit použít alespoň kompas v telefonu, ale většinou ukazuje nesmysly (když je kolem hodně železa - skoro vždy). Už aby nějaký genius tuhle indoor navigaci nějak pořešil :-).

Takže po tomhle, se asi nebudete divit, že jsme naši storage s krosnami hledali dobrých 30 minut a naběhali přitom pěknou řádku metrů. Měl jsem na tom vinu já - našel jsem poznámku o čísle východu, kde máme krosny, ale byla asi ze stanice v Osace, ne tady :-). Nakonec se nám podařilo se přesunout na opačnou stranu nádraží a najít své krosničky. Já jsem potom skočil objednat lístky na vlak do Tokya. Trochu jsem měl obavy, aby byla volná místa (připomínám, že byla neděle a spousta lidí nejspíš jela domů). Nakonec bylo všechno OK, vlak jel cca za 15 minut, takže jsme šli čekat na nástupiště. Po cestě jsem ještě v jednom obchodě našel importovanou Plzničku - za 400 yenů jsem neodolal. Na nádraží v Kyotu a ve vlaku jsem natočil tato videa:

Tlačenka na nádraží v Kyotu - http://youtu.be/uLrhXdMGBSI
Nástupiště shinkansenů - http://youtu.be/1tAoqJtHIf8
Jízda vláčkem - http://youtu.be/A9H__BnzbFE

Ve vlaku jsem si po asi 15 minutách laborování spároval novou japonskou myšku s Linuxem ve svém notebooku a fungovala :-). Cesta do Tokya trvala asi 2,5 hodiny a Ithil různě pospávala.

Ocitli jsme se v Tokyu na hlavním nádraží. Tam jsme ještě potřebovali ještě najít nástupiště na lokálku Yamanote line do stanice Ueno (asi 4 zastávky). Byl to opět trochu chaos, ale jenom chvíli - když hledáte nástupiště (a ne krosny), tak je všechno opravdu luxusně značené. Po příjezdu na Ueno už to bylo 10 minut do našeho dočasného domova - Oak Hostelu. Check-in proběhl hladce (ještě jsem nezažil na HostelWorldu, že by ne) a my jsme byli na našem pokoji. Byl to pokoj zařízený v západním stylu s velmi tvrdou postelí. Ale měl svoji koupelnu, dobrý wifi signál (za ten večer jsem uploadnul cca 1,5GB věcí) a ledničku (na plzničku). Takže spokojenost. Šli jsme spát nějak normálně o půlnoci.

neděle 18. května 2014

Den devátý - Hiroshima

Po probuzení jsme se všichni začali balit a já jsem se stavil dolů na recepci zeptat, zdali tu není nějaká možnost na prodloužení pobytu. Metoda zůstat jednu, dvě noci, vyzkoušet, že hotel je v pohodě a až potom objednávat další se nám velice osvědčila. Například u Boba Marleye v Osace jsme zůstali díky tomu pouze jednu jedinou noc. Milá slečna za recepci mi oznámila, že bohužel tady ne (měli jsme dva pokoje a šel by pouze jeden, což je naprd). Prohledala ještě i sesterskou pobočku tady v Hiroshimě (J-Hoppers hostel, při minulém výletě s Xsoftem jsme tam přespávali), ale taky nic. Takže jsem šel za zbytkem hledat nějaké dalši bydlo na Hostelworldu. Pro hledání už používám appku na telefonu, dělat to na pomalém netbooku je za trest.

Hledání se ukázalo jako dost složitý úkol. Přestože jsme hledali 3 lidi nezávisle na sobě, tak prostě nešlo najít žádný volný v Kagoshimě, kam máme namířeno. OK, nahodil jsem si mapu a postupně zkoušel města po cestě a slevoval z požadavků. Jediný požadavek byl privát - ubytování v "grupáči", jak tomu tady říkáme nepřipadalo v úvahu. Pořád nic, tak zkouším stále dál a dál od Kagoshimy. Fukuoka - nic, Hiroshima - nic, Nagoya - nic. Zkoušel jsem i nějaká města, o kterých jsem vůbec neslyšel, ale podle mapy tudy projížděl vlak. Buďto tam nebyl jediný hostel, nebo byly všechny plné. Nakonec se zadařilo něco najít, ale bylo to v Kyotu. Michalovi a Františkovi se ozval kamarád z Kagoshimy, že můžou přespat u něj. My s Ithil jsem se nechtěli sáčkovat k cizím lidem, takže jsme vzali ubytko v Kyotu. Po mrknutí na mapu jsem zjistil, že je to stejný ryokan, v jakém jsme už byli :-). Super, aspoň známe cestu a okolí. Rychle jsme se tedy zabavili a check-outnuli se v 11 hodin (což je nadstandard, většina hotelů má do 10).

Na nádraží to je z hostelu kousek a začli jsme hledat skříňky na uložení těžkých krosen. Našli jsme typ, se kterým ještě nikdo z nás neměl zkušenosti, já jsem to hned začal zkoušet. Místo toho, aby měla každá skříňka samostatný klíček, byl centrální touchscreen a kolem něj asi 40 skříňek s čísly. Krosnu jste vložili dovnitř, páčkou vedle ní jste ji označili, poté u touchscreenu zaplatíte poplatek za uchování. Stroj umí i anglicky a trochu lámaně se vás zeptá "Is this the room you desire?", vy si zkontrolujete číslo skříňky a potvrdíte. Vyjede vám úctenka s kódem, který budete potřebovat při výběru.

Kluci s Ithil dnes jedou na Miyajimu, já si dám zase separé program. Zároveň jsem pro mě s Ithil objednal lístky na večerní vlak do Kjóta (přestup v Shin-Osace) a Františkovi s Michalem na japonském idosu vyhledal vlak do Kagoshimy. Domluvili jsme si sraz u krosen na v 18:45 a já jsem vyrazil svým směrem. Na mapce jsem si vyhledal central park přímo v srdci Hiroshimy (mezi Peace parkem a hradem) a vydal se tím směrem. Počasí bylo velmi podobné tomu včerejšímu (tedy opravdové vedro), ale ve městě plném betonu se to snáší ještě o dost hůř.

Chuo-park byl trochu zklamání, byla ta jenom velká plocha, která evidentně sloužila pro různá hřiště. Stín byl jenom po okrajích pod stromy a u říčky. Slunce neúprosně smažilo prakticky přímo nad hlavou ale přesto si tam 3 kluci házeli s baseballovým míčkem. Tento sport je v Hiroshimě velmi populární, tým, který zde má domácí hřiště to dotáhl dost daleko. Po chvíli zevlení v parku jsem se zvedl a vydal na tramvaj směrem k dalšímu cíli.

Tím cílem je málo známy dochovaný dům z období před bombou. Našel jsem ho na wikitravel a nachází se u Hiyajima parku, kde jsem byl včera. Šel jsem pěšky a cestou narazil na rudě mramorový památník. Ty jsou roztroušené po celém městě a vždy obsahují info o vzdálenosti toho místa od hypocentra výbuchu. Další fotky ponechám bez komentáře (je možné si je rozkliknout a přečist si anglický popis).


Dál jsem dorazil k onomu domu. Vedly k němu nenápadné schůdky, bez jediného písmenka latinkou. Na místě žádné davy turistů nebyl - naopak jsem tam byl úplně sám.

 Schody vedoucí k domu

Dále jsem zamíříl k Gates of Peace, relativně mladé instalaci (2005) dvou Francouzů. Je to 10 bran, které mají symbolizovat 9 kruhů Dantova Pekla plus peklo desáté - to z atomové bomby. Na branách je slovo mír zapsané v 50 světovích jazycích - čeština a polština nechybí.



Tyto brány prý také navštěvuje pouze zlomek turistů, kteři zamíří do Peace parku. Přitom se nacházejí asi 200 metrů od něj. Ono se ale na druhou stranu moc není čemu divit. Většina lidí přijede vlakem z nádraží na severu, proleze si Peace park a potom muzeum. To je ale většinou tak silný zážitek, že už nemají náladu na to pokračovat dále na jih za další věcí na téma bomby.

Já jsem dostal opět chuť na arkády, ale cítil jsem povinnost prolézt Peace park. Opět jsem se vyhýbal exponovaným místům, která jsem navštívil už minule. I tak bylo hodně k vidění, fotky opět bez komentáře.


Potom jsem zapadl k osvědčeným Taito arkádám, zahrál si a přesunul se na nádraží za zbytkem. Tam se naše cesty rozdělily, já s Ithil jsme vyrazili do Kjóta a kluci do Kagoshimy. V Kjótu zbývalo počkat na bus a přesunout se k nám známému ryokanu. Tam nás už znali a ukázali nám pokoj. Byl jiný, než posledně a byl super, protože měl balkónek. Chvíli jsme ještě s Ithil čučeli na televizi (některé reklamy mají super) a potom šli spát.