Den patnáctý - Tokyo Sky Tree/Asakusa

Můj poslední plnohodnotný den v Japonsku. Ráno jsem se probudil asi v 8, zkusil zaklepat na Ithil, ale nikdo se neozýval. Takže jsem vyrazil sám na nádraží a do města. Dnes chci udělat sladkou tečku za celým výletem a vyrazit na Tokyo Sky Tree. Před dvěma lety, když jsem tu byl poprvé byla věž úplně čerstvě otevřená a nebyla šance se tam dostat. Teď - úplně v pohoďě. Neplatí nám už rail passy, takže úplně poprvě pojedu JR vlakem na kupovaný lístek. A hned zklamání - mapa stanic kompletně v kanji. No nic, zeptám se a gate kolik to stojí do stanice, do které chci. S lístkem jsem dorazil na nástupiště.

Tam jsem zažil tlačenku ještě o třídu lepší, než včera. Bylo cca 9 hodin ráno v pátek a špička evidentně vrcholila. Na nástupišti se nedalo hnout a vlaky, které přijížděly byly taky narvané k prasknutí. Nakonec jsem odjel až třetím vlakem. Ale ke cti musím japoncům dát, že i v této tlačence všichni čekali ve frontě, nikdo se netlačil a podobně.

 Dojel jsem pár zastávek přesně podle instrukcí pana Googla a přesednul na tokyjské metro, linka Asakusa. Vež Sky Tree je na konečné stanici této linky. Po doražení na místo jsem se ocitnul v totálně zazobaném nákupním centru (to už mě nepřekvapuje) a jel do 4F, kde podle instrukcí mají být kasy. A byly, plus totální záplava lidí. A to byl pracovní den v cca 11 hodin, o víkendu to musí být teprv pošušňáníčko. Ale měli to perfektně zorganizované a během 15 minut jsem držel v ruce lístek na věž.

Dál následovala securita, všiml jsem rámů detektorů kovů a nechal svůj batoh k nahlédnutí. Už naučený z letišť jsem ukázal slečně, že mám v kapse telefon a foťák, že to bude pípat. Ale ona, že je to OK - rámy byly vypnuté a securita byla opravdu velmi zběžná. Dál už stačilo jenom projít branou a počkat na výtah do nebes. Výtah byl opravdu turbo, ukazoval rychlost a při maximu dává 10 m/s.

Otevřely se dveře a přede mnou se zjevil Pohled. První, čeho si asi všimne každý, je že Tokyo je _opravdu_ velké. Aglomerace pokračuje až do nevidim. Já jsem měl opravdovou radost z toho, že na první pohled jsem poznal Asakusu. Charakteristická budova hovínka a zeleň kolem paláce, to jsme dávali na minulém výletě jako první věc a asi se mi uložila do paměti extra kvalitně.

Ty výhledy po okolí byly úchvatné a můžu sem dát klidně 20 fotek, ale reálnému zážitku se to nevyrovná. Kolem všech oken bylo docela narváno, ale využíval jsem svoji výšku a moc mi to nevadilo. Japonci tam mají i takové velké touchscreeny, které ukazují, na co se koukáte. Umí to snad obsluhovat až 4 lidi zároveň. Kolem nich bylo narváno úplně nejvíc, takže jsem vytáhl telefon a pomocí kompasu jsem se navigoval podle mapy sám. Další body pro datakartu :-). Doufal jsem, že najdu i Akihabaru a Imperial gardens v centru, ale bylo to bez šance, příliš mnoho vysokých budov.

Na věži se mi moc líbilo, že na vás nikdo netlačil, mohli jste tu pobíhat asi klidně i celé hodiny. Samozřejmě že tam bylo několik jednosměrných eskalátorů, aby se to trochu rotovalo, ale to bylo všechno. K mému potěšení jsem zjistil, že ona 360 stupňová vyhlídka není jediná věc, kterou za své peníze dostanete. O patro níž mají další skvěou věc, průhlednou podlahu. Nic pro lidi se strachem z výšek :-).

O kus dál byl opět kus průhledné podlahy, ale určený k focení. Stačí si vystát frontu a můžou vás vyfotit vašim foťákem (zadara) a/nebo z jejich foťáku umístěného ve stropě (1300 yenů). Fotili tam takoví dva chlápci a dělali kolem toho skvělou show - různe kravinky a podobně. Původně jsem se chtěl nechat nafotit jenom svým foťákem, protože už mi docházely peníze, ale tou show mě donutili si koupit i jejich fotku :-). A taky byl ten jejich foťák umístěný ve stropě, kam s normálním foťákem nikdy nedosáhnete a je to lepší úhel prostě.

Koupenou fotku mám jenom ve fyzickém provedení, snad ji někde nascannuju a hodím sem, je mnohem lepší :-). Ve věži potom byla ještě možnost za dalších 1000 yenů vyjet výtahem ještě o 100 metrů výš do takového skleněného tunelu. Ale já mám větší radost z mojí fotky, tak jsem toto vynechal. Můžu to dát příště :-). Zbývalo potom se výtahem vrátit zpět na zem a řešit co dál.

Nejprve jsem skočil do mekáče na levné domácí jídlo a pak mě napadlo projít si pěšky z nostalgie Asakusu. Byl to opravdu kousíček a po cestě bylo několik parčíků, tak jsem se vydal přes ně.

Překročil jsem mostíkem řeku a vydal se nafotit onu budovu hovínka.

Sky Tree pořád majestátně v dáli.

Navštívil jsem ještě chrám, který jsme davali minulý výlet jako první věc. To jsem měl poprvé v životě zkušenost s kvalitní japonskou tlačenkou. Nevím proč, ale dneska byla forte.

Z opravdové nostalgie jsem se stavil kolem Sakura Hostelu Asakusa, můj první japonský hotel.

To jsem si všimnul hvězdíček v mapě (shopy v Akihabaře, které chci navštívit a náš minulý hotel v Ueno). Dostal jsem bláznivý nápad, že bych to mohl dojít na Akihabaru pěšky - ušetřím peníze. Po chvíli chůze jsem si opět uvědomil tu škálu všeho tady okolo a faktu, že bych to šel asi 2 hodiny - pass. Místo toho jsem naskočil na vláček Tsukuba Express (další z firem) a byl v Akibě za 10 minut a 170 yenů. Všechno jim tu prostě funguje.

V Akibě jsem navštívil shopy a koupil věci pro sebe + requesty z domova. Už je to poslední den tady, takže je třeba peníze pořádně roztočit - nebude to potřeba tahat moc daleko. Roztáčel jsem tak moc, že už jsem skoro nic neměl. A ono vláček na hotel a hlavně zítra na letiště zadara rozhodně nejezdí :-). Takže jsem se rozhodl vyzkoušet další věc.

7-Eleven je rozšířená síť malých obchodů (konbini) - jsou prakticky na každém rohu. A teorie říká, že v každém by měl být bankomat, který bere VISA a podobně karty (japonci jinak mají úplně jiný systém). Tak to zkusíme. Podařilo se mi na druhý pokus vybrat 10000 yenů (minimální výběr). Na první pokus jsem netrefil PIN :-). Takže další zkušenost.

Nové peníze jsem roztočil v Yodobashi Cameře - koupil jsem si cestovní LAN kabel (na hotelu je jenom LAN internet a kabel sice s sebou mám, ale má ho půjčený Ithil a docela se o něj pereme :-)). Dál jsem si koupil takovou pěknou panenku na stůl. Skočil jsem si ještě do mekáče s výhledem na shinkansenovou trať a ládoval do sebe dva číze a kolu. Projížděl zrovna kolem stejný typ vlaku, jakým jsem jel včera ze Sendai zpátky. A totálně mě rozsekal malý kluk (tak 5 let max.), který začal okamžitě vřískat "hayate, hayate !". Zrovna jsem si totiž v duchu říkal to samé a že to takhle je schopný okamžitě poznat pětiletý kluk, to je super.

Už byl čas se vydat zpátky na hostel, takže jsem si šel koupit lístek. Tam mě najednou překvapil zezadu hlas "konichiwa, werk-san". Byl to Were s Michalem, vraceli se taky na hotel. O tom, jaká to je náhoda se takhle potkat na super rušném japonském nádraží asi mluvit nemusím :-). Po společném návratu na Kamatu jsem skočil do Lawsona (další konbini) koupit nějaké poslední jídlo a další 3 značky pivka na zkoušku. Pak jsem chvíli na pokoji balil (nesnáším to) a po vykalení dvou pivek skočil do herny splnit ještě jeden úkol. Mám tam jeden velmi oblíbený song a chtěl jsem ho dát na víc než 90%, abych dostal hodnocení AAA. Pivka evidentně fungovala, protože na druhý pokus se mi to povedlo. A to to zkouším už asi týden, ale chyběla magická formule (alkohol) - člověk pak tu hudbu lépe vnímá a je snadnější to trefovat přesně.

Jelikož už jsem neměl žádné další cíle, tak mě najednou ReflecBeat přestal bavit. Zahrál jsem ještě kredit na JuBeatu, ale je tam prostě moc málo dobrých songů a hlavně si to tak moc nedávám. Takže toto byla moje poslední hra v tomto Japonsku.

Na hostelu jsem dost zuřivě psal (měl jsem slušný skluz) a uploadoval fotky. Se zbytkem jsem dohodl zítřejší cestu na letiště (vyrazit v 7:45) a cca kolem půlnoci jsem ještě za rozsvíceného světla vytuhl.