Hledání se ukázalo jako dost složitý úkol. Přestože jsme hledali 3 lidi nezávisle na sobě, tak prostě nešlo najít žádný volný v Kagoshimě, kam máme namířeno. OK, nahodil jsem si mapu a postupně zkoušel města po cestě a slevoval z požadavků. Jediný požadavek byl privát - ubytování v "grupáči", jak tomu tady říkáme nepřipadalo v úvahu. Pořád nic, tak zkouším stále dál a dál od Kagoshimy. Fukuoka - nic, Hiroshima - nic, Nagoya - nic. Zkoušel jsem i nějaká města, o kterých jsem vůbec neslyšel, ale podle mapy tudy projížděl vlak. Buďto tam nebyl jediný hostel, nebo byly všechny plné. Nakonec se zadařilo něco najít, ale bylo to v Kyotu. Michalovi a Františkovi se ozval kamarád z Kagoshimy, že můžou přespat u něj. My s Ithil jsem se nechtěli sáčkovat k cizím lidem, takže jsme vzali ubytko v Kyotu. Po mrknutí na mapu jsem zjistil, že je to stejný ryokan, v jakém jsme už byli :-). Super, aspoň známe cestu a okolí. Rychle jsme se tedy zabavili a check-outnuli se v 11 hodin (což je nadstandard, většina hotelů má do 10).
Na nádraží to je z hostelu kousek a začli jsme hledat skříňky na uložení těžkých krosen. Našli jsme typ, se kterým ještě nikdo z nás neměl zkušenosti, já jsem to hned začal zkoušet. Místo toho, aby měla každá skříňka samostatný klíček, byl centrální touchscreen a kolem něj asi 40 skříňek s čísly. Krosnu jste vložili dovnitř, páčkou vedle ní jste ji označili, poté u touchscreenu zaplatíte poplatek za uchování. Stroj umí i anglicky a trochu lámaně se vás zeptá "Is this the room you desire?", vy si zkontrolujete číslo skříňky a potvrdíte. Vyjede vám úctenka s kódem, který budete potřebovat při výběru.
Kluci s Ithil dnes jedou na Miyajimu, já si dám zase separé program. Zároveň jsem pro mě s Ithil objednal lístky na večerní vlak do Kjóta (přestup v Shin-Osace) a Františkovi s Michalem na japonském idosu vyhledal vlak do Kagoshimy. Domluvili jsme si sraz u krosen na v 18:45 a já jsem vyrazil svým směrem. Na mapce jsem si vyhledal central park přímo v srdci Hiroshimy (mezi Peace parkem a hradem) a vydal se tím směrem. Počasí bylo velmi podobné tomu včerejšímu (tedy opravdové vedro), ale ve městě plném betonu se to snáší ještě o dost hůř.
Chuo-park byl trochu zklamání, byla ta jenom velká plocha, která evidentně sloužila pro různá hřiště. Stín byl jenom po okrajích pod stromy a u říčky. Slunce neúprosně smažilo prakticky přímo nad hlavou ale přesto si tam 3 kluci házeli s baseballovým míčkem. Tento sport je v Hiroshimě velmi populární, tým, který zde má domácí hřiště to dotáhl dost daleko. Po chvíli zevlení v parku jsem se zvedl a vydal na tramvaj směrem k dalšímu cíli.
Tím cílem je málo známy dochovaný dům z období před bombou. Našel jsem ho na wikitravel a nachází se u Hiyajima parku, kde jsem byl včera. Šel jsem pěšky a cestou narazil na rudě mramorový památník. Ty jsou roztroušené po celém městě a vždy obsahují info o vzdálenosti toho místa od hypocentra výbuchu. Další fotky ponechám bez komentáře (je možné si je rozkliknout a přečist si anglický popis).
Dál jsem dorazil k onomu domu. Vedly k němu nenápadné schůdky, bez jediného písmenka latinkou. Na místě žádné davy turistů nebyl - naopak jsem tam byl úplně sám.
Dále jsem zamíříl k Gates of Peace, relativně mladé instalaci (2005) dvou Francouzů. Je to 10 bran, které mají symbolizovat 9 kruhů Dantova Pekla plus peklo desáté - to z atomové bomby. Na branách je slovo mír zapsané v 50 světovích jazycích - čeština a polština nechybí.
Tyto brány prý také navštěvuje pouze zlomek turistů, kteři zamíří do Peace parku. Přitom se nacházejí asi 200 metrů od něj. Ono se ale na druhou stranu moc není čemu divit. Většina lidí přijede vlakem z nádraží na severu, proleze si Peace park a potom muzeum. To je ale většinou tak silný zážitek, že už nemají náladu na to pokračovat dále na jih za další věcí na téma bomby.
Já jsem dostal opět chuť na arkády, ale cítil jsem povinnost prolézt Peace park. Opět jsem se vyhýbal exponovaným místům, která jsem navštívil už minule. I tak bylo hodně k vidění, fotky opět bez komentáře.
Potom jsem zapadl k osvědčeným Taito arkádám, zahrál si a přesunul se na nádraží za zbytkem. Tam se naše cesty rozdělily, já s Ithil jsme vyrazili do Kjóta a kluci do Kagoshimy. V Kjótu zbývalo počkat na bus a přesunout se k nám známému ryokanu. Tam nás už znali a ukázali nám pokoj. Byl jiný, než posledně a byl super, protože měl balkónek. Chvíli jsme ještě s Ithil čučeli na televizi (některé reklamy mají super) a potom šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat