Dnes je v plánu Kakamigahara Aerospace Science museum, které se má zaměřovat na letectví a kosmonautiku. U Nagoje je totiž velká vojenská letecká základna, která má bohatou historii vývoje a zkoušek letadel. Háček nastal, když nám Google vypočetl trasu - nachází se docela ve "vidlákově" a jede se tam cca hodinu metrem a vlakem (což nevadí), ale poslední 4km cesty označil jako "walk". Na stránkách muzea je zmíněný shuttle bus ze stanice vlaku, ale Google ho prostě nechtěl použít. No, tak si říkáme, že uvidíme na místě a vyrazili jsme.
Cesta metrem a vlaky proběhla relativně hladce a my jsme se nacházeli na zastávce busu přímo pod nádražím. To vypadalo slibně, jenže tam nebylo jediné písmenko latinkou. Jediné, co šlo přečíst byly číslice a z těch mi bylo jasné, že v nejbližších 2 hodinách stejně nic nejede - holt vidlákov. Pro jistotu jsem ukázal japonskému páru na zastávce mapu a náš cíl, ale ti nám ukázali akorát směr. No nic, tak jdeme pěšky.
Bylo moc pěkně a cesta docela ubíhala, ale 4km jsou prostě 4km. Pro příště musím ověřit možnost si někde půjčit kolo, to by bylo super. Někde cca v půlce cesty jsme si odskočili na zmrzku z FamilyMartu. Kousek za se nacházel vjezd do oné letecké základny (Gifu Air Field). Mapa jasně říkala, že tudy cesta nevede, ale ostatní mě ukecali, ať se přecejenom zeptám. Ono totiž ta cesta byla tak dlouhá hlavně proto, že obcházela celý vojenský komplex. Už z toho, že mi šel voják hlídající vchod naproti, mi bylo jasné, že nás asi nepustí :). Hodně lámanou angličtinou se zeptal, co potřebujeme, říkam že hledáme airplane muzeum. Ukázal nám směr stejný jako na mapě a řekl "about 2km". Podle mapy to ale vypadalo, že jsme mnohem blíž. Pro jistotu jsem se zeptal, jestli se nedostaneme do toho muzea i přes tu jejich bránu. Na to mi odpověděl "no, you cannot, sorry". To už přišel na pomoc jeho kolega. Ale oba byli moc milí a usmívali se, tak jsem jim poděkoval a šli jsme dál podle mapy.
To už se cesta začínala docela táhnout a sluníčko opravdu hodně pralo. Já se pohyboval co nejrychleji mezi jednotlivými stíny, kde jsem odpočíval a čekal na zbytek. Zapomněl jsem se totiž namazat opalovacím krémem a nechtěl jsem se spálit. Nakonec jsme prošli kolem tenisových kurtů a konečně jsme byli před kýženým muzeem. Obdivuji Wereho odolnost na sluneční paprsky, protože před muzeem jsme všichni až na něj padli pod krytou lavičku a odpočívali, zatímco on úplně v pohodě ješte asi dalších 20 minut fotil letadla zaparkovaná před muzeem. Na nebi nebyl ani jeden mráček, takže betonová plocha hřála jako pec.
Uvnitř muzea byl příjemný chládek a já šel koupit lístky pro nás. Paní nam dala anglické pamflety a já jsem jí hned ukázal na mapě nádraží, kam se potom potřebuje dostat a řekl slovo "baso". Hnedka pochopila a dala mi papír s popsanými odjezdy busu, mám ho i vyfocený:
V tu dobu bylo asi 14 hodin, takže bus ve 3:14 nejspíš nestihneme a budeme muset jet v 5:12, nedá se nic dělat. Všichni jsme se shodli, že zpátky pěšky opravdu nejdeme :-).
Muzeum samotné obsahuje jeden hangár doslova napěchovaný skutečnými letadly a vrtulníky. Dominuje mu prototyp STOL (Short Take-Off and Landing) letadla, do kterého jde i vlézt a je tam vidět měřící zařízení, které použivali při zkušebních letech. Další dominantou je ohromný létající člun se 4mi vtrulovými motory. Dále jsou tam asi 4 různé stíhačky (ke všem je přistavený žebřík a dá se nakouknout do kokpitu) a nespočet dalších letadel a vrtulníků. Dále se v hale nachází část určená ISS a vesmíru, je tam i ve skutečné velikosti finální stupeň rakety, která vynáší satelity na oběžnou dráhu a je přesně vysvětlený princip oddělení krytu a vypuštění satelitu. Tohle všechno je protkáno malými ukázkami, například toho jak funguje pístový, tryskový, turbovrtulový a turbofan. Už mě ani nepřekvapilo, že u STOL letadla leží jenom tak volně na stole položené rozříznuté materiály jednotlivých častí - někdo si občas nějaký vzorek vezme do ruky, prohlédne ze všech stran, potěžká a zase vrátí zpátky. V muzeu se jěště nachází trenažer řízení helikoptéry (každých 90 minut v provozu) a místnosti věnované zkoumání Měsíce a Marsu. Taky mě hodně zaujalo vzdělávání dětí už od úlého věku. Ty nejmenší tam s rodiči stavěly papírová letadélka nebo rakety a potom je gumičkou vystřelovali po hangáru. Větší tam potom stavěli z Lega, ovšem vybaveného řídící jednotkou a motory. V podstatě stavěli a programovali roboty, ten systém se jmenuje Lego Mindstorms a i u nás je to základ mnoha robotů a hračku to už moc nepřipomíná.
Po prolezení celého muzea nám zbývala ještě asi hodina času než pojede bus. Ten bus potom podle řádu jede do našeho nádraží ještě 27 minut, což je docela dlouho. V tom jsem si všiml tradičního japonského taxíku zaparkovaného opodál. Myšlenka být na nádraží za 10 minut a na nic nečekat se mi velmi zamlouvala a zbytek jsem přemlouval opravdu jenom chvíli. Autem jsem v Japonsku ještě nikdy nejel, takže to může být dobrá zkušenost. Taxikářovi jsem ukázal na mapě nádraží a jelikož jsme byli 4, tak si ostatní sedli dozadu a já seděl vpředu. Jízda autem na místě, kde by normálně seděl ridič je opravdu zajímavá a občas jsem instinktivně šlapal po "brzdě" když zprava vyjelo nějaké auto. Taxík jel přesně tou cestou, kterou jsme šli, takže bylo úplně super koukat, jak cesta ubíhá a nohy nebolí. Ani ne za 5 minut jsme stáli na světlech před nádražím a taxikář nás nechal zaplatit během červené ještě kousek před cílem, žádné hrocení posledních metrů. Celé taxi stálo 1400 yenů, což je více než 400 yenů kolik by stál bus pro všechny, ale komfort je trochu jinde. Všichni se shodli, že to byly dobře utracené peníze.
Na nádraží stačilo jenom invertovat postup cesty sem a musíme se dostat zpátky, přece. Bohužel ve vidlákově bylo všechno v kanji a pokus o ztotožnění symbolů s mapou nedopadl dobře. Na mapě byly i správnou barvou naznačené linky metra, takže jsem žil v iluzi, že nám bude stačit koupit jenom jeden lístek na úplně celou cestu (při cestě tam jsme přesedali a kupovali si mezilístky asi 4x). Takže jediná informace, která mi chybí je která ze stanic metra je Osu-Kannon, kam míříme. Našel jsem mladě vypadajícího týpka, ukázal mu moji mapu na telefonu a potom velkou mapu ve stanici a potom mimikou se slovy "Osu-Kannon?" chtěl, aby prostě zapíchl prst do mapy na tu zastávku. On evidentně pochopil, o co mi jde, ale ukázal mi cestu úplně jinudy než jsme přijeli, přes hlavní Nagojské nádraží a potom metrem (tedy stejně, jako když jsme přijeli Šinkanzenem). Po chvíli přesvědčování, že to nějak zvládneme, když proste ukáže, kde je ta zastávka, jsem to vzdal a přešel na jeho plán. On naznačil že taky jede tím směrem, ať jdeme za ním. Nakonec jsme tedy odjeli úplně na druhou stranu, než jsme původně měli, což me trochu znervózňovalo. Při přestupu mi potom dal do ruky úplně luxusně provedený lístek, co kam přesně jede, mám ho tady nafocený:
Prostě bomba, všechno v latince i kanji, naprosto blbuvzdorné. Na dalším nádraží nám ukázal vlak, do kterého si sednout a začal odcházet na svůj. To jsme ho rychle zastavili a Ithil naštěstí měla u sebe nějaké české koruny, aby mu dala "čeko koino". Ten nejdřív nechtěl, ale když Michal dodal "suvenir", tak se rozzářil, poděkoval, my jsme mu taky poděkovali, rozloučili se a sedli do vlaku. Ten byl v Nagoje asi za polovinu času než by jsme jeli google cestou, protože to byl expres na letiště. Ani ne za půl hodinky jsme byli zpátky v hotelu.
Večer jsme ještě s Ithil zašli na arkády, já si dal nějaký Ingress a šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat