Z checkinem jsem tedy počkal až úplně do poslední chvíle (10:00), protože tenhle pokojík, ve kterém jsem byl ubytován, je fakt super. Nakonec ale bylo potřeba zase naládovat MEGA otravnou krosnu a vypadnout dál. Další ubytko, které jsem bookoval je teda už pro nás oba (Xsoft dorazí dneska večer z Tokya). Zároveň je to kousek odtud (Sakai, jižně od Osaky), takže jsem se přesunul metrem na místo. Air Hostel Osaka (to je název našeho posledního ubytka) sice má napsáno, že mají uchování zavazadel, ale spoléhat se mi na to s megatěžkou krosnou na zádech už nechtělo. Takže jsem dojel na nejbližší stanici metra a uložil ji tam do skříňky za 500 JPY.
Dál si říkám, že jsem ještě neviděl hrad v Osace, jedu tedy tam, abych zjistil, že je venku 29C a totální nával lidí tam (sobota). To už mi docela začínalo vadit, že prostě nevím kam zalézt a jenom tak chillovat. Na jednu stranu si říkám - OK, aspoň se mi bude chtít víc domů. Na druhou stranu odsud nechci odjet nasraný, že. Takže šup zpátky na metro a přesun na Nambu - tam jsem zalezl do osvědčené Taito Station si něco posledního zahrát. Po chvíli už jsem měl toho rámusu dost a říkám si, že už fakt pojedu někam k hostelu a prostě to prozevlím.
Takže opět přesun na metro a stanici Kita-Kagaya. Tam jsem zamával svojí krosně (pořád bezpečně uložené ve skříňce) a vylezl ven. Tam totální saigon, teplota 30C a jasno, takže jsem velice rychle našel na mapce blízký park a v něm lavičku ve stínu. Jelikož na datakartě mi zbývalo asi 3,5GB dat, tak jsem píchnul telefon na powerbanku a prostě si jenom tak browsil, čučel na youtube videjka a tak. Prostě jako doma. Taky jsem vykalil nějaký FamilyMart alkohol, který už cca 2 dny tahám v báglu. A začalo mi být dobře. Chvíli jsem si zahrál i ten Ingress, ale v tomhle vedru mi to moc nevydrželo a misi z Japonska splněnou mít nebudu, smůla.
To už bylo dávno po otevření checkinu v našem hostelu, takže jsem šel tam, krosnu jsem nechal pořád na metru, je to kousek. Místo docela dobře skryté a zarostlé, lituju lidi bez mapy, co to budou hledat. Přivítala mě tam moc milá majitelka, ukázala okolí i pokoj. Z recenzí jsem veděl, že je to předělaný ateliér a je to teprve rok. Takže jsem velká očekávání neměl a přesto to bylo úplně v pohodě. Dost velký pokoj, postel, zásuvka a wifi. Co chtít víc? Takže jsem zapadl do pokoje a dost dlouho psal, protože včera na to moc nebyla nálada. Večer dorazil Xsoft, on sdělil svoje dojmy z Koreje (příště ji asi dám), já zase sdělil svoje dojmy (Kobe a okolí je prostě SUPER). Pak už zbývalo jít spát, budík na 6:30, zaspat by hodně bolelo.
Návrat
Probudili jsme se podle plánu, bylo potřeba pořádně zabalit krosny, aby obsah přežil cestu, nechat klíč od pokoje na recepci a vypadnout. Letiště je docela blízko, stačí dojít na metro, jet asi 3 stanice, potom přesednout na Nankai Line a jet expresem. Ten byl dost nacpaný, a to byla neděle brzo ráno. Ale sedli jsme si.
Mostík na KIX v dálce
Pořádně jsem si neuvědomoval, jak je letiště Kansai International (KIX) daleko od pevniny - po příjezdu jsme byli moc vydření z toho, že jsme zase v Japonsku, teďka jsem délku toho mostu vnímal velice dobře. Na letišti žádný problém nenastal - našel jsem službu pro balení kufrů bez problému, za 1000 JPY zabaleno. Pak checkin, rychle něco koupit ve FamilyMartu, securita a za chvíli jsem už koukal na naše letadlo. Nebude to (bohužel) zase 787, ale stará osvědčená 777. Vtipné je, že ta věc se jmenuje Litomyšl Castle :-).
Nekecám :-)
Let samotný mi utekl dost rychle, nejdřív jsem koukal na Deadpoola a potom na posledního Kurýra. Pak jsem se zkoušel vyspat, ale to mi velice úspěšně mařil nějaký holanďan (chlap, odhaduju 40+), který seděl vedle mě. Určitě moc dobře víte, že podloketníky v letadle jsou tak trochu napůl pro oba. Občas je to trochu boj, ale po nějaké době se spolucestujícím najdete nějaký kompromis, jak se tam vejít oba. Tenhle chlápek ale byl proti - celou dobu okupoval 100%. Nejdřív mi to bylo jedno, po těch 4 hodinách filmů bych si ale taky rád opřel loket, tak jsem se tam začal sunout silou. On samozřejmě totálně zapřený a neuhnul ani o milimetr. Fajn, říkám si, když boj, tak boj a jel jsem dál. No, po 45 minutách už docela funěl a nakonec to prohrál. To už nedal a jako první otevřel hubu - výhra pro mě. Anglicky, docela nasraně něco ve stylu jestli si nechci koupit jeho sedadlo (moc dobře neuměl). Tak mu úplně v klidu odpovídám: Just share, can you share? (Poděl se, umíš se podělit?). A naprostý klid. To mu pak asi něco v tom jeho mozečku seplo a konečně jsem byl vpuštěn do jeho výsostného území. A já byl happy z mého vítězství, tak jsem konečně aspoň na chvíli usnul.
Někde nad Baltským mořem jsem si všiml, že jsme nabrali asi 30 minut zpoždění. To se může stát, když na takhle dlouhé trase chytíte protivítr a pak letíte pomaleji. Problém bylo, že na přestup do Prahy mám 1:20 a tohle z toho ukrojilo skoro třetinu. Chvíli před přistáním mě uklidnil KLM staffák, co si mě našel a říká, že ten spoj je OK, že není třeba zase tak spěchat. A řekl mi i číslo gate, kde stojí to letadlo do Prahy: D69. Až tehdy jsem si uvědomil, jak je asi Schipol velký, když má tolik gates.
Po otevření dveří letadla jsem tedy vyrazil, bylo potřeba znova projít securitou a pasovkou. Naštěstí to měli skvěle zorganizované a při přestupu, na který máte málo času jsou tam expresní fronty. Takže jsem v pohodě dorazil na gate D69 ještě během normálního boardingu. Do Prahy poletím 737 slabou hodinku a půl. Ten let jsem si velice užíval, perfektní viditelnost a měl jsem booknuté místo u nouzového východu, takže i luxusní místo na nohy. Vedle ob sedačku seděla akorát ženská, co si něco četla, takže celé oba podloketníky jenom pro mě, super. Po přistání v Praze tam dorazili naši a během 30 minut jsem byl doma a výlet oficiálně skončil.
Co říct závěrem? Snad jenom díky za čtení a sorry za opoždění s tímhle posledním dílem (návrat do české reality si vzal svou daň). A taky samozřejmě prostý fakt: ani potřetí nemám dost a už přemýšlím, kdy se tam zase vrátím.
Žádné komentáře:
Okomentovat