středa 24. května 2017

Den dvacátý - Koyasan

Spal jsem vážně dobře a zapomenul nastavit budíka. Takže mě ráno probudil Deirh, že by dnes bylo fajné dát Koyasan, což je hora jižně odtud. Má mít nějaký speciální význam, je to světové dědictví UNESCO atd atd, proč ne. Dohodli jsme si sraz v 9:20 před hotelem, já jsem skočil ještě na nákup do FamilyMartu. V dohodnutý čas přišel akorát Deirh, že už jdeme, protože vlak jede v 9:32 a nechceme jet jiným (bylo by to dražší). Na místo jezdí soukromá firma Nankai Electric Railway, takže JR pass nám bude dnes k ničemu. Mají ale výborný Koyasan balíček, kdy za cca 2800 JPY dostanete zpáteční jízdenku na vlak + lanovku a neomezené busy na místě. Dokonce to platí na 2 dny, kdybyste tam chtěli přespat. Takže jsme si to u kasy koupili a spěchali na nástupiště, protože čas kvapil. Ještě bylo potřeba jednoho sprintu, protože tradičně odjížděly dva vlaky ve stejný čas a my jsme čekali u toho špatného :-). Xsoft to bohužel nestihl, takže musí jet jiným.

Ve vláčku to byla už pohoda, vydýchat se po sprintění a pak jenom mp3 a sledovat krajinu. Dorazili jsme na přestupní stanici (Hashimoto) a tam přesedli na vlak jedoucí do dolní stanice lanovky. Ten už jel skutečně divokou přírodou a občas se člověku zamotala i hlava, když kouknul z okna dolů. Na úseku dlouhém asi 20 minut bylo 19 tunelů. A jediná kolej, takže se protijedoucí vlaky musely vyhýbat ve stanicích. Dojeli jsme na dolní stanici lanovky a jeli nahoru. Tam mě zarazil opravdu extrémní sklon té dráhy (chlubili se, že až 30 stupňů) - celý vagon lanovky byl pěkně do kopečka :-). Nahoře jsme nasedli na povinný bus (do města vedou uzounké serpentiny, opět široké na jedno auto - můj respekt řidičům těch busů, takže tam mají chodci zákaz) a jeli až na konečnou.

Vylezli jsme ven a šli koukat na hřbitov. Tam mi po chvíli bylo jasné, že tohle místo je naprosto neuvěřitelné. Představte si ohromné množství opravdu starých, krásných věcí vyrobených z kamene. To vsechno různě porostlé mechem a umístěné v dost hodně staře vypadajícím lese. A to všechno dlouhé cca 4km, s hromadou různých cest a odboček. Nebudu lhát, když řeknu, že jsme tam strávili snad 4 hodiny. Padala jedna fotka za druhou, prakticky kamkoliv jste namířili foťák, tam bylo něco hezkého. Na samém konci byl most označující tu nejvíce svatou oblast mauzolea. Z respektu k tomu místu jsem tam nic nefotil, ale samozřejmě jsem nakouknul.

Nejprve tam měli kámen, o kterém je legenda, že poctivému člověku připadá lehký, zatímco pro hříšníka je těžký. Byl schválně umístěný tak, že ho šlo brát jenom jednou rukou a byl zatraceně těžký. O kus výše se nachází samotné mauzoleum - to byl naprostý vrchol. Všude byly desítky vonných tyčinek, uvnitř mnich neustále odříkávající modlitby. Když jste pohlédli nahoru, tak tam slabě svítily svítilny. Každá má svoje číslo - nejvyšší, co jsem viděl bylo měla lehce pod 20000! Opravdu nevím, jestli v každé byla svíčka, ale nedivil bych se. Vedle byl další chrám, kde dole bylo úložiště pro všechny ty svítilny. Jediný požadavek na vstup - sundat si boty, žádné zábrany nebo cokoliv podobného. Ale stačil mi pohled zvenku.

Cestou zpátky jsem si vybral stezku vedoucí dalšími a dalšími stovkami metrů hřbitova. Každou odbočku jsem samozřejmě zkoumal, až jsem dorazil k takové hezké kombinaci zahrady a hřbitova (separátní od toho zbytku). Byla tam i zastávka busu. Počasí se začalo dost kazit, tak jsem se rozhodl, že se schovám pod střechu místní cemetery office (vypadala prázdně) a pojedu radši busem, než riskovat zmoknutí. Byla to asi 30 minut čekačka, takže jsem si browsil na telefonu (pokrytí signálem bylo po cestě dost slabé, ale ve městě a okolí bylo OK).

V tu chvíli se stala věc, která je podle mě asi nejlepší definice Japonska. Všimla si mě starší paní uvnitř té cemetery office, jak tam sedím. Otevřela zevnitř okno a nabídla mi sušenku a teplý čaj! Uměla trochu anglicky, takže jsem jí vysvětlil, že jenom čekám na bus pod střechou, abych nezmokl (v tu chvíli už byla slušná průtrž). Pak se mě akorát vyptávala odkud jsem atd, já si u ní ověřil, že ten bus fakt pojede. Po chvíli se pak ještě s několika lidmi sbalila a odjeli auty (nezapomněla zamávat :-). A tohle je přesně ta věc, která podle mě dělá Japonsko. Tohle byl jeden příklad, ale já jich mám z každého dne o hodně víc. Třeba stationmaster v blbém metru v Kobe, když vidí, že zvládáme obsluhovat jejich IC karty. Tak vám lámanou angličtinou popřeje: "Have a nice trip". Je to prostě všude a je to návykové. Japonsko je pro mě z 75% lidi a 25% ten zbytek.

Busem jsem pak jel do města, že ještě nakouknu, ale šíleně lilo. Tak jsem čekal na další, že už pojedu dolů. To mě zastavili pro změnu školáci na výletě, jestli se mnou můžou udělat interview. Byli 3: kluk a dvě holky. Kluk to evidentně vedl, četl mi otázky a pak to překládal těm holkám do japonštiny, které všechno zapisovaly. Odkud jsem, kde jsem byl, co se mi na Japonsku líbí atd. Dost zajímavé. Oni tady byli na výletě z Tokya. Pak mi jel bus, takže jsme se rozloučili a já jsem frčel dál.

Deirh měl dohodnutý couchsurfing někde v Kobe, Xsoft taky kecal s nějakým jiným člověkem. Já jsem se svobodně rozhodl se vrátit na hotel dřív, protože jsem byl dost unavený. Taky bylo potřeba dopsat tohle a nenechat hlavu zapomenout všechny super detaily z posledních dvou dní. Extra super den.

Žádné komentáře:

Okomentovat